Zuzana Válková: Muzeum empatie

Z černých jehel jejímu muži koukaly tlusté černé ponožky a jeho figura se s hrubým zásahem do přirozeného těžiště vyrovnávala po svém: povolenými koleny, podsazenou pánví a mácháním rukama. Přesto se tento pán, říkejme mu třeba John, rozhodl, že v lodičkách ujde míli, tedy přibližně 1,6 kilometru. A bude přitom poslouchat příběh jejich předchozí majitelky, sexuální pracovnice, jejíchž služeb nejenže nikdy předtím nevyužil, ale dokonce si prý ani nebyl jistý, že nějakou osobně zná. Inu, slušná rodina: tři děti, dva psi, kostel a sousedský spolek.

Čtěte také

Iva Pekárková: Běloši, černoši a vlastnost zvaná empatie

John a mnoho dalších lidí z celé Británie – to ještě v časech před covidem – navštívilo obří krabici na boty, putovní exponát Muzea empatie, kde si zájemci mohou vybrat z rozmanité nabídky střevíců s příběhem. Mokasíny oběti války v Sýrii. Kecky zdravotní sestry z britské JIPky. Tenisky černého kluka pocházejícího z londýnské čtvrti Brixton, kde přinejmenším před lety nebyl život žádnou procházkou po lázeňské kolonádě. Mílová procházka v cizích botách je doslovným převedením anglického rčení, které člověka nabádá, aby nesoudil druhého, dokud se sám aspoň chvíli netrápil v jeho škrpálech.

Kompetence pro 21. století

Muzeum empatie je umělecký projekt vedený britskou kurátorkou a umělkyní Clare Patey. O empatii se v posledních letech mluví jako o kompetenci, kterou je dobré podporovat a vést k ní děti ve školách. Není to nesmysl: schopnost měnit perspektivu je jako sval, který se dá trénovat. Ochota představit si potřeby toho druhého je nejspíš jednou z mála cest, jak zabránit tomu, aby odvěký lidský boj o úspěch, zdroje a osobní pohodlí ve vysoce individualizovaném 21. století neskončil bitkou každého proti každému.

Čtěte také

Klára Vlasáková: Feri složil mandát, ale jak to bude s tématem sexuálně nepřípustného chování dál?

Muzeum, o kterém se bavíme, samozřejmě může na první pohled působit trochu naivně: když si člověk najde jeho web, všichni lidé na fotkách se usmívají a ve volném čase se nejspíš neustále objímají. Jenže podstatu cizí perspektivy tam člověk pochopit může. Je docela jisté, že ji poznal i John, když si vybral o několik čísel menší boty na závratných šteklích. Klíčem k empatii je prožitek bolesti a ponížení. John poslouchal příběh sexuální pracovnice něco kolem šesti minut: šest minut se jeho palce tísnily ve špičkách, ve kterých jeho předchozí majitelka trávila desítky hodin, během nichž pronajímala své intimní partie k použití cizím lidem. To už John naštěstí nemusel.

Nedostatek empatie

Přestože empatie působí jako měkké slovo, jako z podstaty feminní a zbytná schopnost – to ale není – , jde o kompetenci, bez které se neobejde ani strategická komunikace s chladnými cíli. Neschopnost aspoň předstírat účast je důvodem, proč se během tohoto týdne historicky znemožnilo tolik lidí, kteří se museli nebo chtěli vyjádřit ke kauze exposlance Dominika Feriho nařčeného ze sexuálního násilí na mladých ženách.

Zuzana Válková|foto:Rudolf Kořínek

Je příznačné, že v této „feminní“ dovednosti epochálně selhala politička, ministryně sociálních věcí Jana Maláčová, která naprosto pominula podstatu kauzy, kterou jsou výpovědi traumatizovaných dívek. Místo toho zaútočila na celou konkurenční partaj. Z jejího hlediska přitom vůbec nebylo nutné, aby začala někoho lynčovat. Stačilo naznačit: vnímám, co ty ženy říkají. Jenže k tomu, aby líp – anebo vůbec nějak – Jana Maláčová slyšela hlas obětí, bychom jim asi nejspíš napřed museli posbírat boty.

Autorka je publicistka, působí na FF UK