Rudé brigády – útok do srdce italského státu

Proč se obětí únosu stal právě předseda křesťanských demokratů Aldo Moro? Byl to politik s pověstí muže kompromisu. Od roku 1963 byl předsedou celkem pěti italských vlád, v nichž vládl mimo jiné společně se socialisty.

Jeho myšlenka takzvaného „historického kompromisu“, vlády křesťanské demokracie s podporou komunistů nebo dokonce s jejich účastí ve vládě, se mu ale podle všeho stala osudnou.

Olověná léta

Aldo Moro, dřívější italský premiér|foto:Fotobanka Profimedia

Morova smrt byla kulminačním bodem takzvaných Olověných let, tedy období italského politického násilí – své přízvisko získala kvůli množství olověných kulek, které byly od roku 1969 až do začátku 80. let vypáleny.

Samotného Alda Mora zastřelil jeho vrah jedenácti kulkami, načež jeho tělo Rudé brigády pohodily jako pytel brambor do zavazadlového prostoru dodávky zaparkované mezi sídly italské komunistické strany a křesťanských demokratů.

Spojení těchto dvou stran považovali levicoví extremisté z Rudých brigád za zradu na radikálních ideálech revoluce proti kapitalismu i proti italskému státu.

Mezi levým a pravým extrémem

Takzvaná Olověná léta začala ovšem teroristickým útokem pravicových extremistů. Dne 12. prosince 1969 došlo k mohutné detonaci v budově Národní zemědělské banky v Miláně (a následně i na dalších místech), při které zahynulo 17 lidí a desítky dalších byly zraněny.

Čtěte také

Teroristé z organizace ETA dokázali zabít premiéra, nešetřili ale ani vlastní lidi

Dodnes ne zcela vyšetřená událost naopak ukazuje na italskou extremistickou pravici a její takzvanou strategii napětí. Cíl byl jediný: vyvolat chaos, ze kterého by společnost obvinila levé extremisty, a dotlačit tak státní moc do autoritativnějších vod.

Pozdější ne zcela vyjasněná smrt zadrženého anarchisty, vyšetřovaného v souvislosti s výbuchem na Piazza Fontana, vzbudila v části společnosti pocit, že italský stát kryje fašistické extremisty. Z hlediska radikalizace levice byla tato událost klíčová.

Zapálená auta, únosy a nakonec vraždy

První aktivity Rudých brigád pak spadají do počátku 70. let, kdy komunističtí radikálové (někteří z nich byli absolventi sociologie na univerzitě v Trentu) přešli k takzvané přímé akci a začali napadat manažery velkých italských firem, například zapalováním jejich aut. Pro tyto excesy nacházely Rudé brigády v té době pochopení i v řadách levicových studentů – osmašedesátníků.

Čtěte také

IRA. Krvavá neděle, Krvavý pátek a další násilí v Severním Irsku

V 70. letech pak atmosféra značně zhoustla. V roce 1974 Rudé brigády poprvé unesly veřejně činnou osobu – soudce Mario Sossi byl ale nakonec propuštěn. Pomstu Rudých brigád ovšem v roce 1979 nepřežil například Guido Rossa, strojní zámečník v ocelárnách Italsider, aktivní člen tehdejší Italské komunistické strany (PCI) a odborový delegát největšího italského odborového svazu CGIL.

Rossa v továrně nahlásil a usvědčil aktivistu Rudých brigád, který v podniku šířit jejich letáky. Rudé brigády to opět považovaly za zradu dělnické třídy a revoluce a rozhodly se ho zlikvidovat.

Paradoxně mezinárodně nejviditelnější akcí Rudých brigád byl v prosinci 1981 únos amerického generála Jamese Lee Doziera, který tehdy působil jako zástupce náčelníka štábu pozemních sil NATO v jižní Evropě. Na rozdíl od nebohého Alda Mora byl generál nakonec po 42 dnech osvobozen protiteroristickým komandem.

Po Boloňském masakru pohár přetekl

V té době už ovšem postupně docházelo k rozkladu Rudých brigád – napomohl tomu nejhorší poválečný teroristický útok v Itálii, kdy při pumovém útoku na nádraží v Bologni 2. srpna 1980 zahynulo 85 lidí. Útok ovšem neměly na svědomí Rudé brigády (ty se takzvanému nediskriminativnímu násilí v podstatě vyhýbaly), ale opět italští neofašisté.

Čtěte také

Mafiáni: Ti, co řekli pravdu. Kajícníci Buscetta, Brusca a Contorno

Tento masakr ale vedl k zavedení nové legislativy pro boj s terorismem. Takzvaný Cossigův zákon spočívající v posílení pravomocí policie a udílení tvrdších trestů za terorismus, stejně jako zavedení institutu spolupracujících obviněných, takzvaných kajícníků, nakonec relativně rychle dopomohly rozkladu Rudých brigád i pravicových extrémních skupin.

A ačkoliv se i v 90. letech v Itálii odehrály pumové útoky a politické vraždy, odpovědnost za ně nenesli už političtí extremisté, ale italská mafie. I v boji s ní nakonec protiteroristické zákony z počátku 80. let posloužily.

Tento pořad je součástí série Terorismus, kterou můžete slyšet každý zářijový čtvrtek a každou zářijovou sobotu po 20. hodině na Plusu, nebo kdykoliv v podcastových aplikacích. Všechny díly série najdete ZDE >>