Synovi jsem řekl, že poletíme za mámou. V červenci 1988 uprchli Josef a David Hlavatí na rogalu z Československa
Když Josef Hlavatý vzpomíná na svůj slavný let přes zadrátované hranice, vrací se mu tehdejší nervové vypětí a láme se mu hlas. Utíkal spolu s tříletým synem Davidem na motorovém rogalu vlastní výroby, v jednu chvíli ztratil orientaci a vynořil se před československou strážní věží...
Bylo 7. července 1988, jeho manželka Petra s mladším synem Josefem tehdy čekala v Jugoslávii na zprávu. I ona před sebou měla útěk: méně riskantní, ale se stejně nejistým výsledkem.
Manželé Hlavatí se rozhodli k emigraci počátkem roku 1988. Nejsnazší cesta na Západ vedla přes Jugoslávii, jenže komunistický aparát pustil na dovolenou k Jadranu jen Petru a ročního Josefa. Otec s tříletým Davidem museli zůstat jako rukojmí.
Josef Hlavatý chtěl však z komunistické ČSSR odejít za každou cenu – a usoudil, že se spolu s Davidem dostane přes hranice jinak: „Zvažoval jsem několik možností, například dostat se přes Dunaj, nebo projet hraniční závoru na speciálně postavené nízké motokáře… Ale to se synem nešlo. Rogalo bylo nejbezpečnější.“
Příběhy 20. století jsou tentokrát věnovány vzpomínkám pana Hlavatého, spolupracovala na nich Petra Verzichová z Paměti národa.
Chopper s americkou vlajkou
Josef Hlavatý se narodil 6. dubna 1964 v Jablonci nad Nisou. Jeho dědovi z Nového Bydžova, který měl sedm dcer, sebrali komunisté po únoru 1948 větší obuvnickou živnost. Rodinu pak provázela černá známka v kádrových posudcích, totiž tzv. buržoazní původ, kvůli kterému například matka nesměla vystudovat.
Od mnoha vrstevníků se Josef lišil tím, že nechodil do pionýra, ani se později nestal členem SSM. Jeho otec (také Josef) pracoval jako řidič kamionu a poté automechanik. Podle synova líčení byli rodiče přinejmenším doma velmi protikomunističtí. S otcem sdílel vášeň pro motorky, auta a techniku – „socialistickou neschopnost“ proto nahlížel mimo jiné skrz upadající automobilový průmysl.
Jako mladík si Josef Hlavatý začal v panelákovém bytě upravovat motorku, inspiroval se fotografiemi západních a japonských strojů: „Tady nic kloudného nebylo, všichni měli jen Jawy… Udělal jsem několik krásných motorek, postavil jsem i chopper, protože se mi to hrozně líbilo: široký gumy, dlouhý vidlice… Jezdil jsem s ním ale jen jedno léto, než mě stáhli z provozu.“
Kvůli motorkám měl potíže s policií (přesněji s esenbáky), mimo jiné z toho důvodu, že nádrž chopperu vyzdobil americkou vlajkou. Hrozili mu obviněním z pobuřování. Začal se učit klempířem a po roce přestoupil na obor automechanik do Liazu. Zajímal ho design aut, začal navrhovat karoserie, dělal modely oceňované na výstavách.
Čím dál víc mu prý vadilo, že pro sebe v Československu neviděl uplatnění, že talent sám o sobě nic neznamenal: „Tady se dělala dvacet let jedna škodovka. Zájem o inovace byl mizivý. A když v Liazu vyvinuli motor, prodali ho Rusům a sami pak neměli nic. Po roce 1989 se otevřel trh, a to se teprve naplno ukázalo, jak moc jsou ta auta zastaralá. Táta to říkal vždycky: ‚Komunisti celý národ – celou naši tradici – tlačí do bahna.’“
Kandidát KSČ, ale jen na chvíli
V roce 1984 musel Josef Hlavatý nastoupit na povinnou vojenskou službu: „Nechtělo se mi, protože jsem nevěřil systému, a neměl jsem tedy chuť za něj bojovat. Navíc jsem nechápal, proč by náš stát měli kapitalisté napadat, když tu nic nebylo...“
Po dvou měsících se kvůli zranění vrátil domů a podařilo se mu vyjednat, že zbytek vojny odpracuje v lisovně strategického podniku Elektro-Praga. Za čas tam dostal nečekanou nabídku, aby jako nadějný mladý pracovník vstoupil do komunistické strany. Říká, že odmítl (zásadně proti byli i rodiče), avšak následovala výhrůžka, že se jako nekomunista možná bude muset vrátit do armády.
Protože se v té době oženil a narodilo se mu první dítě, souhlasil, že se stane kandidátem členství v KSČ: „Měl jsem to ale promyšlené. Kandidatura trvala asi dva roky, teprve pak bych se stal straníkem. Tak jsem si řekl, že až mi doběhne lhůta vojenské služby, tak z kandidatury odstoupím. A to jsem taky udělal.“
Rogalo s motorem z trabantu
Po zrušení kandidatury začal mít Josef Hlavatý v zaměstnání čím dál větší potíže a raději si dohodl novou práci: v Jednotném zemědělském družstvu, kde využívali k postřiku půdy motorové rogalo a hledali pilota, kterého měli zaučit a připravit na příslušné zkoušky.
Technicky zdatný Josef Hlavatý se tehdy nadchl pro létání a spolu s otcem začal vyrábět vlastní rogalo s motorem z východoněmeckého trabantu: „Stavěli jsme ho zhruba rok, tajně, v otcově dílně.“ Stroj fungoval a Josef se po začátečnických peripetiích (a především bez povolení) naučil pilotovat. V Elektru-Praga podal výpověď, těšil se na novou práci.
V rozhovoru pro Paměť národa říká, že se o něj tehdy začala zajímat Státní bezpečnost (a není zcela jasné, jestli na základě udání, nebo z jiných důvodů). „Když se dozvěděli, že bych měl pilotovat rogalo, došli na vedení JZD a měl jsem utrum. Každý pilot prý měl být ve straně, ale já byl politicky nevyhovující, takže jsem o to místo přišel.“
Pro čtyřiadvacetiletého Josefa Hlavatého to byla poslední kapka – s manželkou se domluvili, že Československo opustí a vystěhují se do USA, kde žili rodinní přátelé. Zkusili se společně dostat do Jugoslávie, a když to nevyšlo (a Josefovi navíc odebrali pas), zvolili riskantní plán „oddělené emigrace“.
Vzlet mezi Malackami a Břeclaví
Dne 4. července 1988 odjela Petra Hlavatá s mladším synem na zájezd k Jadranu. Její muž s druhým synem Davidem vyrazil v doprovodu rodičů směrem na Slovensko. Našel si nejkratší cestu k hranici do Rakouska, místo poblíž silnice mezi Malackami a Břeclaví.
Hlavatí předstírali, že jedou na dovolenou pod stan. Bylo špatné počasí, začali tedy kempovat a vozík s rozloženým rogalem schovali v lese. Když se po třech dnech utišil vítr, sestavili v noci rogalo, Josef k sobě přivázal syna a řekl mu, že se poletí za mámou. David seděl na batohu, kde bylo jen to nejnutnější: doklady, peníze, pár kusů oblečení.
Rogalem, které létalo maximální rychlostí 50 km/h v maximální výšce 2000 metrů, měli překonat jen sedmikilometrový úsek, cesta se však protáhla a zdramatizovala. Ve tmě a bez navigace se Josef odchýlil z trasy, a když se začalo rozednívat, uvědomil si, že má slunce po pravé straně (měl je mít v zádech). Spatřil světlo (myslel si, že jde o hraniční přechod) a zamířil k němu, aby se zorientoval.
Nad strážní věží
„Jenomže to nebyl přechod… Asi 20 metrů ode mě se objevila strážní věž a na ní dva ozbrojení vojáci. Viděli mě, já viděl je. Zaměřili na nás reflektor, ozvaly se sirény, dole na zemi povyk,“ vzpomínal po letech. Stočil rogalo směrem do tmy, čímž ztratil rychlost a výšku, ale udržel se několik metrů nad stromy. Po celou dobu letěl nízko nad zemí, aby rogalo nezaznamenaly radary.
Po chvíli zahlédl řadu světel. Domníval se, že jsou to hranice, a když se přiblížil, s úlevou zjistil, že jde o rakouské nádraží. V ranní mlze rozpoznal billboardy s reklamou na cigarety Marlboro a brzy se přiblížil k polím u rakouské vesnice Reintal: „Byla strašlivá mlha a hrozilo, že narazím na telegrafní dráty, kterých tam bylo plno, což by byl konec. Měl jsem opravdu strach. Pak se naštěstí mlha rozestoupila a našel jsem bezpečné místo.“
Na rakouskou půdu dosedli po 40 minutách letu. Josef odvázal Davida, který byl prý celou cestu klidný, ale po přistání se začal ptát po matce. Pak uslyšel vrtulník, vzal syna do náruče a běželi se schovat do křoví. „Byl to československý vrtulník. Normálně přeletěli hranice, ale když viděli rogalo na zemi, tak to obrátili, přistát v Rakousku si netroufali.“
Josef Hlavatý je dodnes přesvědčený, že kdyby ho pronásledovatelé zastihli ve vzduchu, rogalo by se kvůli víru z vrtulníku zřítilo. A myslí si, že by to byla úmyslná vražda: „Zabili by nás, vypadalo by to jako nehoda. Propaganda by byla spokojená. Všude by se psalo, že šílenec, který chtěl utéct na Západ, zabil sebe i své dítě.“
Otec se synem se pak vydali k silnici a stopem dojeli do Vídně, kde se Josef Hlavatý přihlásil na policejní služebně. Odtud je odvezli do uprchlického tábora v Traiskirchen – a Josef poslal zprávu manželce.
Jugoslávie: útěk oknem a s pomocí OSN
Také emigrace Petry Hlavaté a mladšího syna Josefa měla složitý průběh a vydala by na samostatný text. Delegátka totiž po předchozích zkušenostech s útěky zabavila účastníkům zájezdu pasy. Paní Hlavatá proto předstírala, že syn je nemocný a musí k lékaři (k tomu byl pas nutný).
Delegátka se však rozhodla, že nic neponechá náhodě, doprovodila ji až do nemocnice, pas předala teprve v čekárně a hlídala přede dveřmi. Petra Hlavatá tehdy i s dítětem utekla oknem.
Odjela stopem do Bělehradu, kde se jí po různých peripetiích (včetně pokusu o odebrání syna) podařilo přihlásit na uprchlickém úřadě OSN, který v Jugoslávii sídlil od roku 1976.
Manželé Hlavatí s dětmi se nakonec v Rakousku setkali, změnili původní plán (dohodli se, že do USA neodletí) a požádali o politický azyl. Příběh vzbudil značný zájem západních masmédií, v ČSSR byl Josef Hlavatý odsouzen za ilegální opuštění republiky a únos dítěte. Rogalo prodal za 20 tisíc šilinků, skončilo v muzeu v Berlíně. Za rok a půl se komunistický režim v Československu zhroutil.
Více se dozvíte z Příběhů 20. století.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor
Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.
