Zuzana Válková: Já neříkám tak ani tak, a na má slova dojde
Bývaly to sladké časy, kdy jsme všichni byli chytřejší, a pokud jsme nebyli chytřejší, dovedli jsme k tomu podezření někoho rozkolísat a ono mu to třeba pár hodin vydrželo. Takové časy, věřte nebo ne, skutečně existovaly: byla to krátká pauza mezi vítězstvím svobody a demokracie a masovým rozšířením mobilního internetu.
Sedávali jsme spolu v kavárnách a hospodách a vedli jsme učené disputace na rozličná témata, a protože v té době nikdo neměl v kapse schované vědění celého lidstva, mohli jsme si tvrdit nejrůznější zajímavosti.
Čtěte také
Mohli jsme řešit geopolitiku s odkazy na Kissingera, pokud jsme měli jistotu, že ho kromě nás u stolu nikdo nečetl, citovat historika Johnsona, protože byl nový, pravicový a břitký, a vzpomínat na filozofa Patočku, protože jsme věděli, že kdo tasí Patočku, bude na správné straně hodnot. No, a když na to přišlo, mohli jsme společnosti namluvit třeba i to, že egyptská královna Hatšepsut neměla nasazovací bradku, nýbrž hormonální poruchu, a proto žádné nasazovací vousy nepotřebovala.
Byly to krásné časy bez encyklopedie na dvě klepnutí prstem, během kterých se debaty nevyhrávaly pravdou, nýbrž stylem: podobně, jako je tomu dnes. Jen s tím rozdílem, že náš blábol, na který se v lepším případě zapomnělo, v horším případě ho někdo následujícího dne vyvrátil nahlédnutím do domácí knihovny, skončil zhruba v tom okruhu, kde začal.
Ty snad věříš médiím?
Dnes je situace jiná: ty, kdo byli zvyklí, že jejich přesvědčivost i společenské postavení závisí na schopnosti vyžvanit se z čehokoliv, snadno dostupná fakta ohrožují v samém jádru existence. Není nic horšího, než když člověk přijde se silným tvrzením, a vzápětí se ukáže, že se ve svém učeném odhadu spletl o dvě nuly.
Čtěte také
Navíc: když se člověk naparuje ve veřejném prostoru, kam se počítají i sociální sítě, nedá se spoléhat ani na to, že ostatní účastníci debaty nejsou střízliví a druhý den si nebudou nic pamatovat. Jak tedy dál? Co s tím? Jak v roce 2022 dostát žíravé potřebě být za chytrého, když člověk ve skutečnosti nic neví?
Slovenský novinář Vladimír Šnídl, citovaný slovenskou prezidentkou Zuzanou Čaputovou, nedávno přinesl soupis frází, kterými na sebe upozorňují dnešní dezinformátoři. Člověk na ty obezličky kouká, a ať chce, nebo ne, trochu se rozněžní: tohle přece neříkají jen dezinformátoři! Takhle se projevují naši zoufalí spoluobčané, kteří byli zvyklí trousit pikantérie z Mladého světa, ale dnes už by s nimi nikoho neohromili! Redaktor slovenského Denníku N mimoděk shromáždil návod, jak v roce 2022 přežít fakta. Kochejte se se mnou:
„Když říkáš A, měl bys říct i B.“ Nebo: „Jednou přijdeš na to, že věci jsou složitější, než se jeví.“ Případně: „Pravda je někde uprostřed.“ Anebo taky: „Ty snad věříš médiím? Utrpení na Donbase tě nezajímalo? A co bombardování Jugoslávie, to bylo v pořádku?“
Druhý pohled na dezinformátorskou manýru, která je hodná tety Kateřiny, toho času členky SPD, je o něco smutnější. Právě proto, jak úchvatně pracuje s lidskou potřebou nakrmit si ego pozorností okolí, přestože řečenému okolí jinak nemáme co nabídnout – a ta je nejspíš nevymýtitelná. Navíc během tří dekád míru a demokracie jsme si často opakovali, že klíčem ke svobodě je kritické myšlení a schopnost zpochybňovat to, co je zjevné. Jenže i ke kritickému myšlení je třeba přistupovat… kriticky.
… ale to už je asi zbytečně složitá teze – autorka tohoto textu „neříká tak ani tak, však ona se pravda nakonec ukáže“!
Autorka je publicistka
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
