Zuzana Válková: O luxusních značkách a štěstí ocitnout se na lepší straně dějin

Divák ty lidi v duchu polituje, ač skoro neví proč: asi za to, že musí předstírat práci. Za sedmero horami a za sedmero řekami – a pak ještě mezi neviditelnými čarami označujícími území nikoho, kde se prodávají drahé kabelky se slevou – vyhrála nicota. A opravdu mimořádně se leskne.

Čtěte také

Jan Fingerland: Co bude s tím druhým Ruskem?

Nad odlivem luxusu z Ruska se pochopitelně dojímat nebudeme; světové značky navíc mají ve zvyku provozovat svůj vlastní druh ekonomického a kulturního záboru. Jen jejich ukřičená přítomnost na letištích, ty výbuchy marnivosti po poněkud ponižujícím šacování kabátů a kufrů jsou zábavně chladnokrevné: Nemáš u sebe kudlu? Hodná. Pořiď si něco pěkného!

Do Kazachstánu?

Sobotní podvečer na poloprázdném Letišti Václava Havla se nese v podobném duchu: my, Češi, mířící jen tak z plezíru za hranice, máme čerstvý binec v kufru a světové značky tu voní a vábí a je to celé rozkošně pitomé. Ve chvíli, kdy je člověk míjí, myslí na letiště Domodědovo i Šeremeťjevo, přestože tam nikdy předtím nebyl.

Myslí na jednoho milého kluka z Moskvy, který před pár dny dostal právě dvě hodiny na to, aby se rozhodl, jestli s rodinou uteče do Kazachstánu. S nabídkou přišel jeho zaměstnavatel. Globální značka. Její evropské vedení trávilo týdny před ruskou invazí přípravami na nejhorší scénáře – a modlením, aby k nim nedošlo. Nakonec se firma musela pustit do záchrany ruských kolegů, kteří by si o Putina neopřeli ani kolo. Kluk je tedy v Kazachstánu.

Exkluzivní klub

Čtěte také

Analytik Filip Nerad: Fialova cesta do obleženého Kyjeva se zapíše do dějin

Člověk by ke značkám neměl být jen povýšeně kritický, myslím si. Je téměř jisté, že o tom dobrém a podstatném, co spousta velkých mezinárodních firem dělá pro své ruské kolegy, další oběti Putinova zla, se nic neví. A z pochopitelných důvodů se o tom nemluví. Je navíc zábavné přemýšlet o tom, že i my jsme v tuto chvíli nositeli exkluzivní značky. Důkazu, že jsme se pro jeden prchavý okamžik ocitli na šťastnější straně dějin. A všichni ho máme v peněženkách.

Ten růžovomodrý kus plastu, který má v současnosti větší hodnotu než platinová VISA karta v Rusku, měří pětaosmdesát na čtyřiapadesát milimetrů, a kdybychom nežili ve společnosti, která na čarování nevěří, museli bychom mu přiznat magickou moc. Česká občanka, na které jsou jinak jen nudná písmena, čísla, čip a fotka, na níž člověk vypadá trochu jako blbec, je v březnu roku 2022 zhmotněné privilegium. Dá se s ním putovat po Evropě. Dá se s ním vrátit domů. Často o něj ani nikdo neprojeví zájem: asi ho máš, tak si ho nechej... Je to dokument symbolizující příslušnost k mezinárodním klubům. A když s ním někam přijedeme, předpokládá se, že přicházíme v míru. To opravdu není málo.

Zuzana Válková|foto:Rudolf Kořínek

Říkám tím snad, že jsme v něčem „lepší lidi“? V žádném případě. Říkám jen, že zírat na plastovou kartičku a požívat díky ní výhod křehkého, svobodného světa, je surreálný zážitek. Zvlášť když víme, že její moc může skončit zítra. A stejně jako pro globální značky bývá klíčové umět odněkud odejít, pro nás coby značku bylo v uplynulých dnech zásadní se někde objevit. Stačila k tomu jedna odvážná premiérská cesta do Kyjeva. Asi víte, kterou myslím. Člověk se teď dívá na svou starou fotku na občance – a po letech mu nepřijde, že by na ní vypadal jako úplný blbec.

Autorka je publicistka