Ivan Štern: Devítiměsíční občanské nepokoje v Srbsku... a nic
Už devátý měsíc trvají srbské občanské nepokoje. Jejich organizátory označil srbský prezident Aleksandar Vučič za „rváče a vrahy“. Protestů se zpočátku účastnili studenti. Podnětem jim bylo v loňském listopadu zhroucení střechy dokončeného nádraží v Novém Sadu, což mělo za následek 16 ztracených životů. Studenti šli do ulic v přesvědčení, že příčinou tragédie byla všeobecně vládnoucí korupce. Nemluvě už o odfláknuté práci na této veřejné zakázce.
Propadlá střecha, včetně 16 nadarmo mrtvých, se jim stala symbolem prohnilosti a zkorumpovanosti srbského státu.
Čtěte také
Z funkce předsedy vlády tehdy odstoupil Miloš Vučevič. Za hlavního viníka ale demonstranti považovali srbského prezidenta. Požadují jeho odstoupení a vypsání předčasných voleb. Ani jedno z toho není ve výhledu.
V posledním měsíci se demonstrace rozhořely ve zhruba 30 srbských městech. S vládou to nehnulo. Naopak. Zapojili se Vučičovi stoupenci. Útočí na demonstranty, mezi nimiž se už nevyskytují jen studenti, a policie k tomu jen trpně přihlíží. Tvrdě zasahuje pouze tam, kde se slova ujímají prezidentovi odpůrci.
S vládnou to nehnulo...
Reakce Evropské unie je vlažná. Srbsko i nadále považuje za možnou kandidátskou zemi navzdory tomu, že způsob zdejší vlády se spíš blíží diktatuře než k demokracii. Důvodem jsou obavy ze stále silné srbské příchylnosti k tradičnímu spojenci, k Moskvě.
Čtěte také
Tak vyhlídka štědrých dotací z evropských fondů pro vyhladovělé srbské hospodářství ji má zlomit. Pro Evropu je výhodnější si Srbsko naklonit, než se ho obávat jako moskevské páté kolony. Jistou roli hrají i bohaté srbské surovinové zásoby lithia.
Pozorovateli by se mohlo zdát, že devět měsíců neúnavné občanské neposlušnosti nutně musí vést k žádoucímu pádu vlády. Neděje se tak.
Vučičův režim je odolný a opakovaným protestům čelí nezmenšeným policejním násilím. Pozorovateli tak bezděky tane na mysli kacířská myšlenka, že odolnost režimu vůči občanským nepokojům roste s tloušťkou jeho hroší kůže. Tou nejtlustší se mohou pochlubit právě diktatury a autoritativní režimy.
V Polsku v roce 1980 se k Solidaritě hlásilo zhruba 10 milionů Poláků. Přesto dobře vycvičeným vojenským jednotkám a tajné policii v prosinci 1981 stačilo pár dní, aby hnutí zahnaly do emigrace nebo do ilegality, případně strčily za mříže.
Zfalšované prezidentské volby v Bělorusku vyvolaly sice několika měsíční nepokoje s výsledky obdobně nepovzbudivými. Prezidentský podvodník Lukašenko si vládne dál.
Ať občan do nich buší zleva, zprava, buší marně. Režimy tohoto typu nejsou schopny kritické sebereflexe, jakou naopak vládne demokracie. Je to nejspíš i případ Srbska.
Autor je spolupracovník časopisu Přítomnost
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
