Zuzana Válková: O krakaticích, divení a noobech

Vedu ho k vitríně s medúzami naloženými v láku. Chlapec kývne, že je vidí, a zase nic. Přiblížíme se k velekrabům japonským připomínajícím obří, holé, růžové pavouky ze země za zrcadlem. Narazit na ně pod hladinou, člověka by trefil šlak. Kluk se na ně sotva podívá.

Čtěte také

Zuzana Válková: O neoriginalitě fanglí a zastavování tanků

Desetiletý chlapec putuje sály přeplněnými zázraky přírody a člověk se snaží přijít na cokoliv, co by v něm probudilo jiskru zájmu nebo úsměv. Zároveň je jasné, proč se to asi ještě chvíli nepodaří, i kdyby se v jedné místnosti potkaly věci, které osloví snad každého kluka jeho věku: Faraonská hrobka. Fotbalista Messi. Hry Roblox i Minecraft, vrak Titaniku, živý youtuber nebo trilobiti. Tento výčet, prosím pěkně, nemá být genderově stereotypní – klidně si k němu přičtěme baletní špičky.

Být cool

Jenže tenhle chlapec má jiné starosti. V prvé řadě se stydí. A když se člověk stydí, tak neví, co má dělat, natož jak má projevovat zájem. Před chvílí se ocitl ve společnosti úplně cizí ženské. Ta na něj mluví jazykem, kterému sice po dvou týdnech v Praze skvěle rozumí, ale radši jím nemluví. Je to namáhavé. Mlčení a mnohoznačné pohledy jsou navíc zbytkově cool. V deseti letech už potřebujete být trochu cool.

Čtěte také

Česko by bez problémů zvládlo desítky tisíc uprchlíků z Ukrajiny. Možná i víc, dodává ředitel Organizace pro pomoc uprchlíkům Rozumek

Ta cizí ženská se navíc pořád snaží něco zjistit: jak se ukrajinsky řekne nosorožec, jestli má kluk rád velryby a zdali by si dal k obědu pizzu. Chlapci je to jedno: ocitl se v situaci, ve které nemá pod kontrolou nic podstatného, a tak nechce rozhodovat o margináliích. Jeho starý život, který prožil v malém ukrajinském městě deset kilometrů od rumunských hranic, je pryč. V Česku má, díky Bohu, mámu i tátu. Z války prý nic neviděl. Jen je na svůj nový život úplně sám. Samota z něj sálá. A zatím ji nepřemůže ani sedmnáctimetrová krakatice.

Sledovat, jak se chlapcova izolace drolí, patří k nejčistším radostem posledních dní. Třeba v pražské zoo: kluk vytřeští oči úžasem, když zjistí, že tam mají gorily. U bohorovně rozcapeného samce Richarda si přidřepne a na místo, kde má Richard dlaň opřenou o sklo, přiloží svou dlaň. Největší z malých zázraků se odehraje třetího dne od seznámení. Ukrajinský kluk potká českého kluka a ti dva se spolu zavřou v pokojíčku. O pár minut později se z místnosti začne ozývat výskání, smích a věty vypovídající o postupující vzájemnosti: „Neříkej mi noobe! Já ti říkám: Neříkej mi noobe!“

V posledních dnech se mezi lidmi, kteří pomáhají Ukrajincům prchajícím z války, ať už jakkoliv drobně, šíří údiv i pohoršení nad tím, že mezi námi existují lidé, kterým to vadí. Po dvou letech pandemie se vtírá otázka: Budeme se už navždycky vyčerpávat překvapením nad tím, že lidé jsou různí? Budeme pálit energii na to, že z nich budeme dělat děsivé velekraby japonské? Řečeno slovníkem z pokojíčku: Je to trochu „noobovské“. „Noob“ je amatér, začátečník nebo, při vší úctě, jelito.

Zuzana Válková|foto:Rudolf Kořínek

Zároveň se od odborníků na sociální témata dozvídáme, že pomoc uprchlíkům brzy přestane být živelná a stane se z ní „práce“. Část veřejnosti z jejich realismu čerpá argumenty pro své poraženectví. Troufám si říci, že si ho nemůžeme dovolit – stejně jako si malý kluk nemůže dovolit nepřizpůsobit se životu v zemi, kde nikdy předtím nebyl. Ale kdyby to nestačilo, přihodím ještě argument fiktivní britské aristokratky, který si pro naše účely převedeme do generického maskulina: „Nebuď defétista, drahý. Je to velmi středostavovské.“

Autorka je publicistka