Zuzana Válková: O neoriginalitě fanglí a zastavování tanků
Jsou to dvě zdánlivě nesouvisející situace, přesto mají zvláštní symetrii. V prvním obrazu vystupuje krásná mladá žena, která se živí rukama. V druhém charismatický muž, který už viděl svět a živí se hlavou. Spojuje je to, že oba studovali práva. Ona v Kyjevě, on v Oxfordu.
Ti dva lidé o sobě nikdy neslyšeli. Když si ale představuji jejich setkání, naplňuje mě to zvláštním potěšením: Irina, jak budeme slečně říkat, zdaleka není jen krasavice. Je to laskavý mladý člověk, což se pozná třeba tak, jak vřele se staví k cizím dětem, jakou radost projevuje, když ji někdo chvíli hostí, a… s jakým nasazením v Česku drhne podlahy a vypomáhá ve skladech supermarketů, aby mohla poslat co nejvíc peněz na Ukrajinu.
Čtěte také
Ten starší pán, Brit a šlechtic, je taky dobrý člověk, což se zase pozná tak, jak přívětivě se staví k lidem, kteří se ho vyptávají, co v životě dělal, a že už dělal leccos. Namátkou, při zahájení soudního tribunálu se Slobodanem Miloševičem, válečným zločincem, přednesl čtyřhodinovou řeč, v níž podal podrobné svědectví o Miloševičově vině. A tenhle pán, říkejme mu sir Geoffrey, protože tak se opravdu jmenuje, pak ještě dokázal spoustu dalších věcí.
Válka je vůl
Když si představuji, jak se Irina setkává se sirem Geoffreym, dostavuje se ona tichá radost. Kdyby spolu seděli u jednoho stolu, spojí je nejen laskavost, vystudovaná práva, ale taky klíčová životní zkušenost: že válka je vůl.
Naše vlastní válka, která je vůl, vypukla ve čtvrtek. Kdo se toho dne probudil až po svítání, všiml si, že bylo průzračně modré ráno. Díky mírnému větru stoupala pára z komínů zvlášť neochotně; kroutila se, jako by si teprve rozmýšlela, kudy se pustí.
Čtěte také
Ve chvíli, kdy byl člověk schopný soustředit myšlenky na něco jiného než na vlastní děs a vztek, ho ochromila bezmoc. Vůči tomu, co se děje lidem, jejichž tváře si dokáže snadno představit, ale i vůči vlastní budoucnosti, kterou teď má v rukách někdo jiný. Ale nejspíš i díky tomu, že si představil obličeje lidí, kteří zažívali nejhorší ráno svého života, ho napadlo, že možná může udělat aspoň něco. Gesto. Samozřejmě: jedno gesto nic nezmění. Tank se tím nezastaví. Ale začít se dá vždycky jen tím, co člověk zmůže, a ne rovnou skončit s jistotou, že je všechno marné.
Trošku modré a žluté
Co tedy udělat šlo: vyhledat číslo na Irinu, mladou ženu, a poslat jí zprávu. Myslíme na vás, stálo v ní. Kdyby vám něco chybělo, máme všeho víc, než potřebujeme. Irina poděkovala. Pak se odmlčela. A nejspíš se neozve, ale kdyby… V tu chvíli se taky vynořila vzpomínka na poznámku, kterou před pár dny – a to ještě nebyla válka – pronesl sir Geoffrey. Mluvil o pocitech frustrace a bezmoci, které s přáteli prožívali, když do Československa v osmašedesátém vjely ruské tanky. „Nemohli jsme dělat nic jiného než se v pohodlí domova rozčilovat a myslet na vás,“ usmál se advokát, přesvědčený, že to nestačí. Je to zvláštní, ale stačilo to – i o 60 let později.
V posledních dnech se ve veřejném prostoru množí posměch na adresu lidí, kteří prý Ukrajině dost nepomáhají. Jen se přebarvují do žluta a modra a vykupují si tím svědomí, říkají ti nejmravnější z mravných. Inu, nevím. Myslím si, že přebarvit se na chvíli do žluta a do modra je skvělý první krok k tomu, aby si člověk všiml, jak široké, ohromující možnosti pomoci už existují, a to pouhé čtyři dny od začátku války. Zato zdaleka nejlepším způsobem, jak ničemu nepomáhat, je snaha být neustále, univerzálně chytrý.
Autorka je publicistka
Související
-
Karel Barták: Sankce jsou pro nejen logickou reakcí na válku na Ukrajině, ale také hlavolam
Od začátku západní země oznamovaly, že se v žádném případě nepustí samy vojensky do křížku s jadernou mocností Ruskem, mohly by tím vyprovokovat třetí světovou válku.
-
O reakci NATO a české vlády
Severoatlantická aliance v pátek večer oznámila, že posílí své východní křídlo. Česká vláda zakázala od soboty provoz ruských aerolinek.
-
O pomoci, kterou nabízí a plánují české úřady
Ptáme se ministryně obrany Jany Černochové (ODS) na plány české vlády a šéfa Svazu měst a obcí Františka Lukla na to, jak jsou města připravená na příchod uprchlíků.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
