Ztrátou Podkarpatské Rusi se Československo stalo vazalským státem Sovětského svazu, připomíná historik

Třicátá léta minulého století s hlubokou hospodářskou krizí zasáhla i na Podkarpatskou Rus. „Politické aktivity se zde začaly ubírat k radikálnějším autonomistickým požadavkům. A pak – po přijetí takzvané Mnichovské dohody – začalo i vzdalování se Praze,“ popisuje historik Tomáš Řepa.

Období rozpadu Československa, vznik protektorátu a Slovenského štátu přinesl pro Podkarpatskou Rus jakési politické vakuum. Postupující Rudá armáda v červenci 1944 osvobodila Halič, Lvovo a do srpna byla osvobozena také západní Ukrajina. V té době si podle historika složitou situaci regionu uvědomoval i prezident Edvard Beneš.

Svrchovanost a nevměšování

Vztahy mezi exilovou československou vládou a vedením Sovětského svazu byly definovány smlouvou z prosince 1943, Podkarpatská Rus v ní ale nefigurovala. Principem mělo být vzájemné právo svrchovanosti a nevměšování se do vnitřních věcí. 

A tak se exilová vláda měla o osvobozené území, které mělo být součástí obnoveného státu, také starat: „Do konce října bylo celé území osvobozeno Rudou armádou. Následně tam byla vyslána delegace ministra Františka Němce a vojenského velitele generála Hasila, kteří do Chustu dorazili 29. října 1944,“ vysvětluje Řepa

„Jejich situace byla ale složitá, protože narazili na obnovené ukrajinské hnutí podporované sovětskými orgány. Nedostali ani pravomoc, aby tyto konflikty mohli vyřešit.“

O jejich marné snaze svědčí řada archivních dokumentů, kterými se obraceli na vládu s apelem o pomoc a o nastavení parametrů jejich dalšího fungování.

Čtěte také

Podkarpatskou Rus nabídl Beneš Stalinovi už v roce 1943. Jako odměnu za válečné úsilí Sovětů

„Snažili“ se ale i Sověti a komunisté. „Vyvíjeli agitační činnost ve prospěch Moskvy, takže když byly koncem října 1944 volby do národních výborů, navíc inscenované místními komunisty, tak kandidovat mohli jen ti, které sami schválili. V listopadu pak byl na Sjezdu národních výborů vydán manifest, který požadoval spojení Podkarpatské Rusi se Sovětským svazem,“ popisuje další vývoj historik Řepa.

Zároveň probíhaly těžké politické útoky směrem k armádě, takže o nějaké jejich původní prvorepublikové apolitičnosti už nemohla být ani řeč.

Svou roli měl i československý velvyslanec v SSSR Zdeněk Fierlinger, který byl takzvanou „pátou kolonou komunistů“ a posléze neblaze proslulý Berija.

Nikdo nechtěl roztržku s Ruskem

„Nikdo nechtěl roztržku s Moskvou, vládní delegace byla ve složité takřka neřešitelné situaci a ministr Němec v lednu 1945 Podkarpatskou Ukrajinu opustil. V březnu ho následovala i československá vojenská delegace. Sovětská správa byla okupační, dělala si, co chtěla – a pomáhali jí loutková reprezentace složená z místních komunistů a loajálních kádrů. Prezident Beneš měl obavy, aby podobnou taktiku Sověti nepoužili i na Slovensku – asi to pak byl jeden z důvodů, proč se tak důrazně nevymezoval.“

A pak už vlastně ani nebylo co řešit: 29. června 1945 došlo k uzavření smlouvy mezi Československem a Sovětským svazem a Podkarpatská Rus byla předána do rukou Sovětského svazu. Někteří Rusíni, a bylo jich až 25 tisíc, se rozhodlo pro odchod do Československa.

Státní kasa a cennosti na tomto území si Sovětský svaz „ponechal ve svých rukou“. V roce 1957 totiž byla uzavřena dohoda o vzájemném zániku nároků, kdy Sověti Československu vyplatili nějaký směšný obnos, velké investice, které tam léta směřovaly, byly „odepsány“.

Na otázku pořadu Jak to bylo doopravdy, tedy jestli nebyla ztráta Podkarpatské Rusi potvrzením bolševizace, pak historik Tomáš Řepa odpovídá: „Jednoznačně byla. Byla přinejmenším potvrzením jednostranného příklonu k SSSR, který přerostl až v otevřeně vazalský vztah. Podkarpatská Ukrajina nebyla v očích mnoha tak důležitým územím, aby stála za to se vzepřít. A pro Sověty platilo, že účel světí prostředky.“

Podkarpatská Rus (Zakarpatská Ukrajina)|foto: Český rozhlas

Celý pořad najdete v audiozáznamu.