Znásilnění je u nás po vraždě nejpřísněji trestaný čin, ale i důkazně nejsložitější, tvrdí soudce

Ke konkrétnímu případu se vyjadřovat nechce, v obecné rovině ale není vyloučeno, že odvolací soud dojde k úplně jinému závěru.

Čtěte také

„Ministerstvo si testuje reakci společnosti.“ Proč redefinice znásilnění neřeší vyjádření souhlasu

„Z hlediska posuzování významu a souvislostí jednotlivých důkazů jsou případy sexuálního násilí ty nejsložitější. Důkazů většinou nebývá pohromadě mnoho a tím hlavním bývá výpověď obžalovaného a poškozeného. Ostatní důkazy pak slouží k vyhodnocení věrohodnosti těchto dvou základních popisů. A podobně i znalecká zkoumání,“ popisuje soudce.

Soudci se dnes také při rozhodování nemusejí opírat jen o zákon z roku 2009, ale také o několik důležitých rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 2021. „Soudům nižších stupňů to říká, že pokud mají podobný případ, měly by ho soudit obdobně. A pokud shledají důvody, proč se od závěrů Nejvyššího soudu odchýlit, měly by to dostatečně zdůvodnit,“ vysvětluje.

Vyplývá z nich například, že sexuální styk s dítětem do určitého věku bude vždy znásilněním, protože jde o zneužití bezbrannosti, nebo že nesouhlas s pohlavním stykem lze vyjádřit například odmítavou polohou těla, což se již prý promítá do soudní praxe.

Soudce ale zároveň zdůrazňuje, že je na zákonodárci, aby hranici, co je a není znásilnění, vymezil v zákoně. Návrh na redefinici znásilnění již do připomínkového řízení poslalo Ministerstvo spravedlnosti.

Přísné trestání

Kubů se vyjadřuje i k otázce trestání znásilnění, k níž podle mnohých soudy přistupují příliš mírně. „Není to tak, že nejvíc lidí odchází s podmínkou. Je to zhruba půl na půl. Ze statistik rovněž vyplývá, že znásilnění je u nás nejpřísněji trestaný čin po vraždě. V porovnání ostatními trestnými činy udělujeme nepodmíněné tresty v nejvyšší míře,“ tvrdí.

Čtěte také

Apolena Rychlíková: Česká republika změnu definice znásilnění potřebuje. Dokládá to i soud s Dominikem Ferim

V případech, kdy oběť takzvaně zamrzne a neprojevuje aktivní či verbální nesouhlas, prý platí, že je třeba ověřovat věrohodnost výpovědi oběti, zároveň ale musí být i na straně pachatele naplněna subjektivní stránka trestného činu, a to úmyslné zavinění: „On musí z něčeho poznat, že se chová nedovoleně, nebo že druhá strana vyjadřuje nesouhlas.“

Překážkou pro posuzování daného jednání jako znásilnění podle aktuální judikatury Nejvyššího soudu není ani blízký vztah mezi pachatelem a obětí či fakt, že mezi nimi dochází i k souhlasnému pohlavnímu styku.

Některé státy do zákona naopak přidaly povinnost souhlasu se sexem, což navrhují i mnohé neziskové organizace.

„Některé důvody, které předkládají, jsou pochopitelné, jde o přenesení pozornosti z oběti na pachatele. Ale nedávno jsem byl na přednášce Jonathana Herringa z Oxfordské univerzity, který tento myšlenkový pochod vyjasňoval. Jeho předpokladem je, že vlastně každý sex je znásilněním, a jen když se s ním souhlasí, tak se to dá omluvit. To už mi přijde jako překlopení do takového inkvizičního procesu,“ soudí Kubů.

Poslechněte si celý rozhovor v Interview Plus.