Julie Moschelesová se stala uznávanou vědkyní světového jména v době, kdy se ženy na tuto dráhu příliš nevydávaly. Právem ji můžeme považovat za zakladatelku české geografie.
V roce 1930 se v Haagu už podruhé jednalo o válečných reparacích. V Sovětském svazu začala násilná kolektivizace a americký prezident Hoover vytvořil výbor pro boj s hospodářskou krizí. V pražském kině Alfa se promítal první československý zvukový film Tonka Šibenice.
Naši fotbalisté zvítězili nad španělským týmem, jedním z nejlepších na světě, dva nula. Stranou mediální pozornosti zůstalo ve stejném roce významné zahraniční ocenění pro českou vědkyni. Pařížská geografická společnost vyznamenala Julii Moschelesovou.
Julie se narodila v Praze v roce 1892 do bohaté židovské rodiny. Její mateřštinou byla němčina. Češtinu se naučila až za studií, ale brzy ji i písemně zvládla bez chyb.
Matka byla slepá, proto ji od dětství vychovával strýc, anglické malíř a esperantista Felix Moscheles, s manželkou. S nimi procestovala celou Evropu a severní Afriku. Na základní školu chodila v Londýně.
V Maroku se náhodně setkala s významným norským geologem Hansem Henrikem Reuschem a ten se přimluvil, aby mohla pracovat jako překladatelka v geologickém ústavu v Oslo.
Nadané vědkyně si všiml při studijní cestě do Norska profesor geografie Alfred Grund z pražské německé univerzity. Vyzval Julii, aby začala studovat, a ta nabídku přijala.
I po obhájení doktorátu Moschelesová stále pracovala jako pomocná vědecká síla, později jako nehonorovaná asistentka. Kvůli antisemitským útokům extrémně nacionálních německých studentů nakonec z německé univerzity odešla na českou.
Julie Hamáčková byla zakladatelkou české hydrochemie. Jako vůbec první se v Československu věnovala výhradně chemii odpadní vody. A stala se také první ženou profesorkou na technické vysoké škole u nás.
Habilitovala z antropogeografie, dnes bychom řekli sociální geografie. Kromě filozofky Albíny Dratvové byla v meziválečném období jedinou docentkou na přírodovědecké fakultě.
Po okupaci v roce 1939 musela kvůli židovskému původu utéct z Československa. Údajně se jí to podařilo v přestrojení za žebračku. O jejím osudu v exilu se dozvídáme z dopisu, který Julie adresovala v roce 1946 děkanovi pražské přírodovědecké fakulty:
„Spectabilis! Dovolte mi prosím, abych se Vám představila: jsem docentkou antropogeografie na Karlově universitě v Praze. Do 30. června 1939 byla jsem zaměstnána jako vědecká síla ve funkci asistentky. V červenci 1939 opustila jsem vlast a v březnu 1940 přijala jsem profesorské místo na melbournské universitě, která mne pověřila s vyučováním zeměpisu. Po vypuknutí japonské války vstoupila jsem jako zeměpisec do služeb holandské vlády a po dobu svého pobytu v Melbourne spolupracovala jsem se spojeneckou vojenskou službou v zeměpisném oddělení. Po skončené válce vystoupila jsem ze služeb holandské vlády a po velkém úsilí, teprve nyní se mi podařilo přijeti do Londýna, abych se co nejdříve mohla vrátit do své vlasti a pokračovat ve své dřívější vědecké práci.“
Po návratu domů zjistila, že nikdo z příbuzných už nežije. Ale naštěstí ji provázela její partnerka, dánská literární vědkyně Greta Hortová. Greta převzala i starost o domácnost nepraktické Julie.
V Praze Moschelesová jen těžko hledala odpovídající uplatnění i byt. Jednu dobu dokonce přebývala přímo v budově fakulty. Vlastního bydlení, stejně jako návratu na Geografický ústav, se dočkala až po několika letech.
Jaromír Korčák, poválečný profesor geografie, o Moschelesové v 50. letech napsal, že je „naším nejlepším zeměpiscem a nebýt antisemitismu, byla by již před válkou mimořádnou profesorkou.“
Julie Moschelesová publikovala ve všech oborech geografie většinou v zahraničních časopisech. Její odborná práce byla známá a oceňovaná víc v cizině než u nás. Milovala anglické detektivky, nedbala příliš o svůj zevnějšek a byla silná kuřačka. Závislost na nikotinu přispěla velkou měrou k tomu, že v roce 1956 podlehla rakovině.
Jméno překladatelky a spisovatelky Anny Auředníčkové je téměř neznámé, ale díky jejím překladům se v Rakousku, Německu i Švýcarsku mohli poprvé seznámit s českými autory.
Česká egyptologie má mnohé významné představitele počínaje svým zakladatelem Františkem Lexou. Neprávem v jejich stínu zůstává Ludmila Matiegková.
Cestování nemusí být jen výsadou lidí ze zajištěných rodin. Své o tom ví Barbora Markéta Eliášová. První česká cestovatelka, která objela celý svět, vyrůstala jako sirotek.
Václav Žmolík, moderátor
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
