Ženy tří republik: Anna Auředníčková, spisovatelka, která překládala třeba Karla Čapka

26. červenec 2018
03765561.jpeg

Jméno překladatelky a spisovatelky Anny Auředníčkové je v současnosti téměř neznámé. Ale díky jejím překladům se čtenáři v Rakousku, Německu i Švýcarsku mohli poprvé seznámit s českými autory, jako byl Karel Čapek.

V roce 1928 podepsalo v Paříži patnáct států včetně Československa dohodu o zákazu války, takzvaný Briand-Kellogův pakt. Do pěti let k ní přistoupilo dalších 50 zemí. Demokratické státy vnímaly smlouvu jako silný závazek, totalitním posloužila k oslabení soupeřů.

Při návratu ze Severního pólu ztroskotala vzducholoď Italia. A překladatelka Anna Auředníčková byla vyznamenána Československým řádem Bílého lva.

Sbližování kultur

Narodila se v lednu 1873 v Praze. Otec Ignát Schick, novinář a spoluzakladatel staročeských stranických novin Politik, dceři dopřál na tehdejší dobu velmi kvalitní všeobecné a jazykové vzdělání.

Vyrůstala ve vlasteneckém prostředí, setkávala se s řadou osobností z Národního divadla. Doma často slyšela o útisku národa, o české kultuře, která byla na vysoké úrovni. Díky tomu se už od mládí zaměřila na sbližování německé a české kultury.

Její zájem pokračoval i potom, co se provdala za právníka Zdenko Auředníčka. Mladá rodina se v roce 1895 přestěhovala do Kutné Hory. Právě tam totiž přesídlila advokátní kancelář manželova otce, ve které v té době pracoval jako koncipient.

Domácnost Auředníčkových se dvěma malými dětmi žila stejně jako v Praze. Především zásluhou Anny se stala centrem setkávání významných českých politiků, umělců a dalších přátel.

Překlady z nouze

Osudným zásahem do života rodiny se stal případ vraždy Anežky Hrůzové nedaleko Polné. Zdenko Auředníček se ujal obhajoby obžalovaného chudého židovského ševce Leopolda Hilsnera. Proces a vlastně celé období na přelomu 19. a 20. století, tzv. hilsneriáda, zničil existenci Auředníčka v Kutné Hoře.

Alice Masaryková a T. G. Masaryk jdou k volbám (1929)

Tomáš Garrigue Masaryk, který se v procesu značně angažoval, radil, aby se Auředníčkovi odstěhovali do Vídně. Jenže tamější židovská komunita jim v začátcích nepomohla, jak slibovala. Anna se proto rozhodla překládat, aby rodinu finančně zajistila.

I když později začala vídeňská advokátní kancelář manžela prosperovat, Anna se práce nevzdala. Napadlo ji, že by mohla čtenáře seznamovat s českou literaturou a kulturou, a tak začala zveřejňovat i překlady z češtiny.

Vycházely ve víc jak stovce zahraničních periodik. Anna organizovala výstavy a koncerty, doporučovala české divadelní hry a pořádala přednášky. Českou kulturu propagovala neúnavně a za své úsilí se dočkala uznání. Roku 1928 převzala od prezidenta Masaryka Řád bílého lva.

Smrt v bídě a zapomnění

V roce 1932 ovdověla. Noviny, časopisy i nakladatelství přestávaly mít zájem o její práci. Plodné období Anny Auředníčkové definitivně skončilo připojením Rakouska k Německu. I s dospělými dětmi se přestěhovala do Prahy.

V rodném městě se jí ale nežilo lehce, měla existenční problémy. Přítelkyně se k ní obrátily zády a těžce nemocný syn zemřel. V srpnu 1942 ji skoro v sedmdesáti letech deportovali do Terezína, protože otec byl křtěný Žid. Pracovala tam jako ošetřovatelka starých a nemocných. Válku ale přečkala. Vrátila se k dceři a napsala vzpomínkovou knihu Tři léta v Terezíně, ze které je následující ukázka:

„Když mě v Terezíně navštívil Karel Poláček, též jeden ze spisovatelů, které jsem překládala, stěžovali jsme si, že nám scházejí květiny a zvířata. V duchu kladu hrst květin na jeho neznámý hrob. Potěšil v Terezíně velkou českou obec svými literárními přednáškami. Bohužel, nedočkal se svobody, po které tolik toužil.“

Anna dál překládala, přednášela, publikovala, spolupracovala s rozhlasem, ale zájem o její osobu upadal. Zbytek života až do smrti v roce 1957 strávila v hmotné bídě. Přitom nesporný přínos její práce dokládá i fakt, že až do roku 1990 byla jedinou ženou oceněnou naším nejvyšším vyznamenáním, Řádem bílého lva.

Seznamte se s příběhy dalších Žen tří republik >>