Ukrajina ve válce. Sedm dosud nepublikovaných textů o tříletém vzdorování Rusku

V prvním díle této speciální Radioknihy představí Kateryna Jehoruškina svědectví Dmytra Serhejeva, etnického Ukrajince, který se narodil na Sibiři. Válka ho zastihla i s rodinou v Nové Kachovce. Následovaly první válečné dny, život s okupanty, přesun na Krym i následný přechod ruských hranic.

„Jednou mě kontrolovali ruští vojáci – zastavili mě a odvedli někam do suterénní místnosti. Nezdálo se jim něco v mém telefonu. Během kontroly mě posadili obličejem ke zdi a cvakali závěry samopalů. Když se dozvěděli, odkud jsem, začali se vyptávat, jestli mě tu nikdo nešikanoval kvůli tomu, že mluvím rusky. Mlčel jsem. Přišel jejich velitel a zeptal se mě na to samé. ‚Než jste přijeli, všechno bylo skvělé. Zvali mě, abych moderoval oficiální akce –rusky a nikdo s tím neměl problém. Proč jste sem jezdili, koho tu chcete bránit?‘ Chvíli mlčky postál a za hodinu mě propustil.“

Dvě sestry z Mariupolu

Spisovatelka Polina Kulakova přináší do Radioknihy dokumentárně laděnou povídku Dvě sestry z Mariupolu (Klementyna). Nastiňuje jejich život před válkou a vede posluchače do osudných dní a týdnů v roce 2022, kdy se přístavní město stalo jedním z nejpostiženějších a nejsledovanějších míst Ukrajiny zasažené ruskou válečnou agresí.

„Neměli bychom raději odjet? navrhla Ljuda. Cítila se strašně zmatená a vyděšená. Zdálo se jí, že svět se brzy zhroutí a zmizí. Otec byl rozhodně proti a rozmluvil to i dcerám. Sotva se za ním zavřely dveře, ozval se do několika minut výbuch – na město byla svržena první letecká puma.“

Spřízněné duše

Ukrajinská režisérka Iryna Cilyk nabízí posluchačům Radioknihy zamyšlení o ženách, jejich nezlomnosti a sesterství ve válečných kulisách. V textu „Duchovní sestry“ aneb spřízněné duše popisuje válečné zkušenosti svých přítelkyň.

„V roce 2022 Rusové zajali známou ukrajinskou paramedičku Juliji Pajevskou, přezdívanou Taira. Věznili ji tři měsíce, snažili se zlomit její důstojnost prostředky, které jsou typické pro ruské lágry: cela 3 × 6 metrů, 10 lůžek, 22 žen; nemožnost se celé měsíce umýt, absence kontaktu s vnějším světem, chybějící lékařská péče, minimum jídla, ale hlavně – mučení různého druhu, přičemž nejstrašnější jsou podle svědectví bývalých zajatců a zajatkyň psychologické metody.“

Osmdesát let zajetí

Své vlastní zkušenosti sepsal novinář Oleh Kryštopa. Na přelomu let 2022 a 2023 strávil tři měsíce jako dobrovolník v ukrajinském koordinačním štábu pro otázky válečných zajatců a po večerech studoval dějiny ukrajinského povstaleckého hnutí za druhé světové války.

„Během devadesáti dnů práce na štábu jsem vyslechl leccos: o zabíjení, o masových vraždách, o uřezávání hlav i genitálií,“ popisuje Kryštopa.

„S Oleksandrem jsme se setkali v Kyjevě. Na schůzku dorazil v civilu, přestože je to voják. Před ruskou invazí v roce 2022 pracoval jako sociolog. Po krátkém výcviku byl poslán na frontu v Doněcké oblasti. V dubnu spolu s dalšími nováčky zabloudili a natrefili na početnou ruskou jednotku. Ukrajinci složili zbraně, Rusové je začali bít a pokračovali, dokud zajatci neztratili vědomí. Během následujících čtrnácti měsíců Oleksandra bili skoro každý den. Nejhorší je podle jeho slov okamžik, kdy se člověk ocitne v novém táboře a musí podstoupit tak zvané ‚uvítací kolečko‘. Brutálně člověka zmlátí… Snaží se tak zlomit jeho vůli.“

Sen o sadu v Kochanech

Anastasia „Nasťa“ Melnyčenko, která se jako aktivistka angažovala hlavně v otázce sexuálního násilí, vnáší do Radioknihy dokumentárně laděnou povídka o matce, dceři a jejich cestě z okupovaného Chersonu.

„Marija našla Ninu na podlaze, když se ráno vrátila z ateliéru. Nina ležela nehnutě a Marija okamžitě pochopila, že je zle – s největší pravděpodobností jde o krvácení do mozku. Ninin stav se zhoršil se začátkem okupace Chersonu, bála se, byla stále na nervy z toho, že její dcera prochází každý den kolem ozbrojených lidí. Měla strach, že se její dceři něco stane. A i když obě smazaly ze svých telefonů veškeré konverzace a všechny zmínky o Ukrajině na sociálních sítích, okupanti nepotřebují záminku k tomu, aby někoho zabili nebo umučili.“

Operní diva

Povídka spisovatelky a literární kritičky Marjany Lelyk ukazuje některé podoby ženského dobrovolnictví ve válkou zachváceném státě. Protagonistkou příběhu La forza del destino je světoznámá operní pěvkyně, jejíž kariéra je spjatá i s Českou republikou. Ze dne na den se ovšem stane dobrovolnou řidičkou a pomocnicí potřebným.

„Červený obzor obepíná oblohu. Hrníček padá, čaj na bosých nohách pálí. Žádné hodiny s žáky, žádný rozhovor, žádná zkouška kostýmu, žádné vyzvedávání mámy, žádná schůzka, žádná zkouška v divadle, žádné představení. Je VÁLKA.“

Zeměměřič

V poslední Radioknize se básnířka a autorka knih pro děti Julija Stachivska pomyslně vydává v době války do okolí Kyjeva, kde shání chatu. Místa, ještě na doslech od poplašných sirén, jsou krajinou jejích předků, jejichž otisky jsou neustále přítomné v podobě archeologických nálezů, příběhů i hlasů, které Stachivské dílo s názvem Zeměměřič oživuje.

„Majitel chaty si všimne zasněného pohledu, který upírám na protější břeh. Z telefonu se ozve ‚vzdušný poplach‘, na Kyjev míří drony. Muž vtipkuje, že nejbližší protiletecký kryt je sklep u jeho známých. Zapálí si. Naprosté ticho. Stálo lio talo alo řízo juzo břízo zostalo kválo málo ljo o zní mi v hlavě – spíš než jazyk rozkládající se na jednotlivé zvuky to je drolící se cihla něčího poklidného života.“