Cestování nemusí být jen výsadou lidí z dobře zajištěných rodin. Své o tom ví Barbora Markéta Eliášová. První česká cestovatelka, která objela prakticky celý svět, vyrůstala jako sirotek na obecní náklady.
Rok 1923 začal v Československu atentátem na ministra financí Aloise Rašína a pokusem o státní převrat v brněnských Židenicích. V květnu pak začíná v pražských Kbelích vysílat Československý rozhlas společnosti Radiojournal a stát založil Československé aerolinie.
Právník, politik, národohospodář a první československý ministr financí Alois Rašín (1867–1923) byl jedním z mužů, kteří, jako autor deklarace nezávislosti Československa, mají největší zásluhu na vzniku Československa v roce 1918.
Cestovatelská vášeň provází i životní osud Barbory Markéty Eliášové. Zavedla ji několikrát až na kraj světa a zpět. V roce 1923, kdy se vydala potřetí do Japonska, postihlo oblast Tokia a Jokohamy silné zemětřesení, které připravilo o život 150 000 lidí.
Jen zázrakem při něm Barbora přišla pouze o všechny své věci, život si naštěstí zachránila. Po strastiplném návratu do vlasti napsala o svých posledních zážitcích knihu V Japonsku v dobách dobrých a zlých.
Tato první česká cestovatelka se narodila roku 1874 v moravských Jiříkovicích, a když ve čtyřech letech osiřela, vychovávali ji na náklady obce. Možná pouze místní učitel Jan Hudeček tušil, co v ní je, a půjčoval jí své knihy. Barbora později napsala několik cestopisů a dobrodružných příběhů pro děti a dospívající, v nichž vystupovaly především dívčí hrdinky. A takovou byla v pravém slova smyslu i ona sama.
Ujala se jí bezdětná rodina v Brně, u níž se Barbora naučila německy. Později jako služebná hltala knihy z jejich rozsáhlé domácí knihovny a následovala své paní i do Vídně, kde navštěvovala kurzy angličtiny a francouzštiny.
Při skládání státnic z anglického jazyka se seznámila s univerzitním profesorem angličtiny Mourkem, který se později spolu se svou ženou stal Barbořiným mecenášem. Financoval její první studijní cestu, ve které procestovala Anglii, Francii, Německo a Švýcarsko.
Po návratu učila na vyšší dívčí škole angličtinu. Když v roce 1911 zemřel na otravu krve Barbořin snoubenec, vzala si roční neplacené volno a vydala se z ušetřených peněz na cestu do Japonska. Mezi léty 1912 a 1929 pak procestovala doslova celý svět.
Na první cestě nejprve přejela vlakem celé Rusko, poté parníkem z Vladivostoku na ostrov Honšú, a odtamtud jela vlakem do horského letoviska pod Mt. Asama nedaleko Tokia. Vyhledala zde přátele paní Mourkové, rodinu profesora Lawrence z Tokijské univerzity, kteří se stali jejími prvními průvodci po Japonsku. Eliášová tak začala rychle pronikat i do odlišného myšlení Japonců:
Traduje se, že byla první Evropankou vůbec, která se naučila barvení tkanin a aranžování květin po japonském způsobu, tzv. ikebanu. Na zpáteční cestě do Prahy se zastavila ve Spojených státech, kde čelila obvinění ze špionáže pro Japonsko.
Po návratu do Čech na vlastní náklady vydala v roce 1915 první z cestopisů s názvem Rok života mezi Japonci a kolem zeměkoule. Do Japonska se vrátila ještě několikrát a vedle práce na československém velvyslanectví i přednášela o nově vzniklém Československu a psala do japonských časopisů.
Není však bez zajímavosti, že na cestách do Japonska navštívila všechny kontinenty světa a ve svých cestopisech se zaměřila hlavně na postavení žen ve společnosti různých národů a kultur. Ve 30. letech pracovala jako překladatelka na ministerstvu zahraničních věcí v Praze a za války se podílela na protifašistickém domácím odboji. Zemřela v roce 1957 v Roztokách u Prahy.
Olga Fastrová byla novinářka, první česká žena zaměstnaná na plný úvazek v redakci deníku Národní politika a autorka více než 1200 fejetonů a článků.
„V Rusku jsem básníkem bez knih, v Paříži básníkem bez čtenářů. To, co dělám, nikdo nepotřebuje,“ napsala v polovině 30. let ruská básnířka Marina Cvetajevová.
Inteligentní, neúnavná, mimořádně krásná – ale také ambiciózní a bez slitování. Ochránkyně a naděje chudých – a zároveň bezcitná intrikánka. Jaká byla Eva Perónová ?
Václav Žmolík, moderátor
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
