Zapomenuté příběhy českých olympioniků

Oldřiška Roušavá
Oldřiška Roušavá

Olympiáda, to nejsou jen skvělá umístění, medaile a stupně vítězů. Vždyť oceněných může být jen několik. Daleko častěji jsou to příběhy bez vítězství a vzpomínky na události, které se sportem souvisejí jen vzdáleně.

Třeba Oldřiška Kaplanová-Roušavá (nar. 1944). Dnes žije v činžáku v centru Děčína. V roce 1966 se dostala do československé reprezentace. Startovat měla v roce 1972 na olympiádě v japonském Sapporu na lyžích – všestranná sportovkyně ale trvala na tom, že chce toho roku jet na letní olympiádu do Mnichova coby kajakářka. A jela.

Ukončené přátelství a nevydařený závod

Možnosti reprezentovat podřídila vše, zpřetrhala kvůli ní i jedno přátelství. „Dlouho jsem si dopisovala s kamarádem z Českých Budějovic. Jeho tatínek byl Němce, po válce vystěhovaný do Německa. Najednou mi v 60. letech začal kamarád psát z Augsburku. Hned si mne pozvali na Státní bezpečnost a řekli: Pokud chcete startovat za reprezentaci, musíte s tím dopisováním do Západního Německa přestat. No, tak jsem přestala. Dnes by to nikdo nepochopil, ale pro naši generaci to bylo jednoduché – žili jsme tady a nic jiného jsme si představit nedokázali. Já chtěla jednou dělat trenérku mládeže a věděla jsem, že se škraloupem od Státní bezpečnosti by to nešlo,“ říká Oldřiška Kaplanová-Roušavá.

Zbyněk Hubač

Podobně se doma moc nešířila o tom, co viděla na Západě. „Vyprávěli nám o zástupech žebráků a o zlých kapitalistech. Zástupy žebráků jsem neviděla, zato jsem se potkala s milými, ochotnými a vstřícnými lidmi. Jenže chválit Západ, to by byl konec kariéry.“ Letní olympiádu v Mnichově v roce 1972 zažila včetně tragické události, únosu a následného zavraždění izraelských sportovců, které měla na svědomí palestinská teroristická skupina Černé září.

A samotný závod? Ten se Oldřišce a její partnerce Anastázii Hajné-Fridrichové nevyvedl. „Sama jsem cítila, že v sobě nemám tu šťávu. Mrzelo mě to. Mám na ten závod silné vzpomínky. Vybavuji si, jak jsme stáli na startu, říkala jsem si – je to tady – ale nic to se mnou nedělalo. Když jsem závodila předtím, tak když byla na startu klidná voda a seděla jsem v kajaku, viděla jsem kolem sebe takové malé vlnky – jak se chvějete napětím. Pak se odstartuje a jedete jako o život. Jenže v Mnichově jsem byla v takovém zvláštním klidu… Závod rychle utekl, pětistovka je krátká, a ono mi to nejelo. Přitom jsem ten rok měla dobré výsledky i na regatách. Bylo mi jasné, že na Rusky a Východní Němky nemám šanci, tak třeba do šestého místa… Ale to deváté pro mne bylo zklamáním.“

Vzpomínky mnoha olympioniků

Zapomenuté příběhy českých olympioniků vám nabízí pořad Historie Plus. Dozvíte se, proč někteří sportovci na olympiádu nesměli, jak naši účast limitovaly peníze nebo nakolik do olympijské myšlenky zasahovala politika.

Hovořit budou skuteční pamětníci: kromě Oldřišky Kaplanové-Roušavé zavzpomínají na své olympiády sdruženář Ladislav Rygl, skokani na lyžích Zbyněk Hubač a Mojmír Stuchlík, slavný chomutovský zápasník Bohumil Kubát (bronzový na letních olympijských hrách v Římě v roce 1960), kajakář František Říha nebo skutečná legenda krušnohorského lyžování Kurt Hennrich.

Ten v lednu 1956 dojel na zimních olympijských hrách v italské Cortině d´Ampezzo ve sjezdu na lyžích sedmý, což je umístění, které zatím nebylo žádným dalším českým sjezdařem překonáno. Jeho heroický výkon (do cíle dojel na jedné lyži!) si mnozí pamatují dodnes. Ještě po čtyřiceti letech, když si vyjel zalyžovat do Alp a zapisoval se v severní Itálii v pensionu do knihy hostů, hoteliér ho prý podle jména poznal: „To jste opravdu Vy, ten slavný český lyžař?“

Spustit audio
autor: David Hertl

Související