Politika a olympiáda: OH 1972 – Teroristický útok proti izraelské výpravě

Čtěte také

Politika a olympiáda: OH 1936 – Hry pod vlivem nacismu

Celý svět byl nalepený u obrazovek, poprvé byly hry po celém světě vysílány v televizi live a v barvě. Všude vládla radostná atmosféra. Ráno 5. září olympijskou atmosféru rozmetalo. 20. olympijské hry si pro sebe ukradla skupina palestinských teroristů z organizace Černé září. Výsledek byl tragický – jedenáct izraelských obětí.

Prvních pár dní to byla idyla

Mimochodem, málo se ví, že pořádání olympijských her v Mnichově byla trochu náplast pro Spolkovou republiku za to, že se v roce 1965 na zasedání MOV v Madridu podařilo východním Němcům prosadit postupné oddělení dosud společných výprav sportovců z obou německých států.

Berlín už rozdělený zdí se k pořádání olympiády nehodil, a tak padla volba na Mnichov, který ve finále porazil konkurenční kandidáty Madrid a Montreal. Takže zatímco NDR získala samostatnou reprezentaci a nakonec se jí podařilo v Mnichově získat 20 zlatých medailí (čímž se ocitla hned za USA a SSSR), tehdejší „západní Německo“ se zase mohlo blýsknout pořádáním nejprestižnější sportovní akce své doby. Její uvolněná bezpečnostní atmosféra se stala pro jedenáct izraelských sportovců osudnou.

Čtěte také

Politika a olympiáda: OH 1968 – Protesty proti rasismu v USA i okupaci Československa

Jak podotýká Irena Kalhousová z Institutu politologických studií FSV UK, Izrael v té době na rozdíl od Německa měl své bolestivé zkušenosti s únosy letadel a jinými útoky. „Sedmdesátá léta jsou už ve znamení vzrůstajícího terorismu proti Izraeli ze strany palestinských organizací.

Ale Mnichov byl unikátní tím, že šlo o první útok, který veřejnost sledovala živě. Ukázala se obrovská síla masmédií, a z ní se poučili samotní teroristé. Islámský stát nebo Hamás dnes dobře ví, jak obrovský dopad jeho činy mají, pokud se o nich dozví co největší množství lidí.“

Jak vzniklo Černé září?

Teroristé byli na útok v olympijské vesnici dobře připraveni, dva z nich se nechali při budování vesnice zaměstnat. Shodou neuvěřitelně nešťastných náhod se jim podařilo dostat zbraně i přes kontrolní stanoviště na mnichovském letišti – celníci zkrátka namátkově zkontrolovali jeden kufr ze tří, a to ten, ve kterém nebyly zbraně, ale dámské spodní prádlo.

Čtěte také

Politika a sport: Zapomenutá vítězství českých sportovců a olympiády ve vleku propagandy či dopingu

„Černé září“ zkrátka nebyli amatéři. Odkud se ale tato organizace vzala? Podle docentky Daniely Richterové, která přednáší bezpečnostní a válečná studia na King´s College v Londýně, byla organizace spíš skupinou volně propojených operativců než přísně hierarchizovanou entitou. A překvapivě útočníci nepovažovali za svého nepřítele pouze Izrael.

„Příslušníci Černého září se rekrutovali z lidí, kteří bojovali proti jordánskému králi v občanské válce v roce 1970. Tato válka vznikla mezi Organizací pro osvobození Palestiny a jordánským králem Husajnem kvůli tomu, že palestinská komanda organizovala různé teroristické útoky z jordánského území, někdy i přímo na něm.

A v jistém okamžiku se už král Husajn proti tomu postavil a v nastalém konfliktu s palestinskými ozbrojenci se nakonec tyto skupiny byly nuceny přesunout do jiných arabských států. A někteří z těchto vyhnaných Palestinců, hlavně členů FATAHu, pak vytvořili síť nazvanou Černé září. Cílem bylo pomstít se jednak králi Husajnovi, jednak Izraeli. A už v té době se diskutovalo o tom, zda v tomto procesu má svou vedoucí úlohu Jásir Arafat, nebo se naopak jedná o jistou revoltu vůči němu,“ dodává Daniela Richterová.

Média vpřed

Teroristé uvažovali logicky, když si vybrali jako jeviště svého činu právě olympijské hry. Neschopnost udržet na uzdě média a zabránit tomu, aby se z teroristické akce stal „spektákl“, se ukázala hned poté, co 5. září brzy ráno vniklo do ubytovny na Connollystraße 31 osm mužů maskovaných sportovními kombinézami.

Čtěte také

Temná epizoda olympijských her. Před 50 lety zavraždili teroristé v Mnichově izraelské sportovce

Zatímco uvnitř se odbýval boj na život a na smrt mezi únosci a unesenými (dva izraelští sportovci byli zabiti bezprostředně poté, co je palestinské komando přepadlo), venku se začala jen velmi pomalu a zmateně rozbíhat bezpečnostní akce bavorské policie.

Mezi prvními ale byli na místě reportéři a kameramani všemožných televizních stanic. Během dne pak vysílali do celého světa mimo jiné záběry policistů v civilu, kteří se pohybovali po střeše budovy a vcelku marně se snažili dostat dovnitř. Stačilo, aby si někde uvnitř teroristé pustili televizi, a měli jasno o všem, co se venku děje.

Chabé a amatérské pokusy dostat se do budovy lstí pomocí donášky jídla nebo upřímně míněná snaha politiků, především tehdejšího spolkového ministra vnitra Hanse-Dietricha Genschera, nabídnout sami sebe místo rukojmích, se ukázala jako naivní. Teroristé trvali na svém požadavku – propustit přes dvě stovky palestinských vězňů z izraelských věznic a volný odlet z Německa, pravděpodobně do Egypta.

Čtěte také

Politika a sport: Musíme vyhrát! Jaké to je, když sportovní výsledky objednávají politici

Problém byl v tom, že izraelská vláda v čele s premiérkou Goldou Meirovou na žádnou výměnu přistoupit nehodlala, s argumentem, že takový postup by vedl k jedinému: do budoucna by si žádný Izraelec nikde na světě nebyl jist, že se podobné teroristické činy nebudou opakovat.

Olympijské hry, které změnily vše  

Únos izraelských sportovců skončil nakonec tragicky: po dvaceti hodinách byli na mnichovském vojenském letišti Fürstenfeldbruck ve dvou vrtulnících při chaotické přestřelce zavražděni. Pět únosců padlo, tři byli zatčeni a o dva měsíce později se po únosu letadla Lufthansy za poměrně skandálních okolností dostali z německého vězení na svobodu.

Do budoucna tato tragédie jednoznačně znamenala posílení bezpečnosti na olympijských hrách, jak uvádí historik sportu František Kolář, částka určená na bezpečnost aténských olympijských her, prvních po 11. září 2001, už představovala třetinu všech nákladů.

Čtěte také

Mnichovský masakr: Teroristický útok palestinských bojovníků znamenalo smrt 11 izraelských sportovců

Tehdejší předseda MOV Avery Brundage, který se zprvu dokonce zdráhal olympijské hry přerušit, při tryzně za izraelské sportovce 6. září 1972 prohlásil slavnou a v této souvislosti cynismem zavánějící větu: „The games must go on!“ Na jednu stranu to byla možná jediná reálná obrana proti moci teroru: těžko si šlo představit, že mnohaletá práce stovek sportovců vyjde naprázdno a všichni odjedou domů.

Stejně tak ale z jeho rozhodnutí a hlavně z jeho špatně skrývané lhostejnosti k osudu obětí čpěl pragmatismus, pro pozůstalé těžko stravitelný. Mnoho sportovců i tak olympiádu znechuceně opustilo ještě před jejím koncem, mimo jiné Mark Spitz, slavný americký plavec židovského původu a držitel sedmi zlatých medailí z Mnichova.

Čtěte také

Politika a sport: Rozdělený svět a bojkoty olympiád

Nad letní olympiádou roku 1972 už navždy zůstal stín násilí. Samo Německo se léta vyrovnávalo se svým selháním. Pozůstalí se k dokumentům o zpackaném zásahu mnichovské policie dostali až po víc než dvaceti letech a důstojný památník v olympijském areálu byl otevřen až po padesáti letech, v roce 2022.

Ve stínu tragédie zůstávají dodnes jak výkony sportovců, tak třeba i pozoruhodný olympijský film „Viděno osmi“, na kterém se vedle dalších světových režisérů podílel i Miloš Forman.