Politika a olympiáda: OH 1968 – Protesty proti rasismu v USA i okupaci Československa

Olympiáda v Mexiku v bouřlivém roce 1968 patřila z politického hlediska k těm nejsledovanějším. Nebyl to lehký rok – studentské bouře ve Francii a v Západním Berlíně a k tomu okupace Československa Sověty a dalšími „spojenci“.

Čtěte také

Politika a sport: Životní pouť Áji Vrzáňové byla jako pohádka i horor

Podle historika sportu Františka Koláře se v Praze bezprostředně po okupaci uvažovalo o bojkotu olympijských her, pokud se jich zúčastní sportovci SSSR a dalších zemí Varšavské smlouvy.

Jenomže o vyloučení těchto zemí samozřejmě MOV nechtěl ani slyšet. Takže nakonec padlo rozhodnutí do Mexika odletět a předvést kvality československých sportovců. Výsledkem byly čtyři zlaté a dvě stříbrné medaile pro Věru Čáslavskou a řada dalších úspěchů, mimo jiné zlato pro 16letou skokanku do vody Milenu Duchkovou.

Od potížistů k národním hrdinům 

V naší paměti už navždycky zůstane tichý protest Věry Čáslavské při sovětské hymně. Ale světová a především americká veřejnost si tehdy zřejmě mnohem víc povšimla gesta dvou černošských sprinterů.

Čtěte také

Politika a sport: Oslavy hokejového vítězství se v roce 1969 změnily v protesty proti ruským okupantům

Poté, co Tommie Smith zvítězil v závodě na 200 metrů a jeho krajan John Carlos se umístil na bronzové příčce, se oba při udílení medailí postavili na stupínek vítězů v ponožkách. Při hymně pak oba zdvihli ruku se zaťatou pěstí v černé rukavici.

Právě u olympijských šampiónů bylo to gesto obzvlášť výmluvné: pokud vyhráváme, jsme pro vás výkladní skříní amerického úspěchu. V opačném případě zůstáváme v postavení občanů druhé kategorie. Smith i Carlos na tento akt tvrdě doplatili: byli okamžitě z olympiády vyloučeni a jejich další sportovní kariéry byly jen odleskem toho, co by bývali mohli dokázat. Byť jim dnes je v USA prokazována úcta a jsou považováni za průkopníky občanských protestů.

Maskar, který se podařilo utajit

Politickým protestům se toho roku ovšem nevyhnula ani samotná hostitelská země. Těsně před olympiádou došlo v hlavním městě Mexico City ke studentské demonstraci.

Čtěte také

Politika a sport: Evu Bosákovou čekal za úspěch zákaz. Proč po konci kariéry spolupracovala s StB?

Jejím leitmotivem byl protest proti autoritářství a korupci Institucionální revoluční strany, jejíž způsob vládnutí v Mexiku podle Kryštofa Kozáka v mnohém připomínal vládu tehdejší KSČ v Československu. S tím rozdílem, že mexická „státostrana“ dokázala zemi přinést nebývalý hospodářský rozvoj a ten zároveň umožnil úspěšné zorganizování olympijských her.

Protesty studentů (na demonstracích se údajně objevovalo i heslo Nechceme olympiádu, chceme revoluci!) směřovaly k větší demokratizaci poměrů v zemi. Policejní jednotky ovšem shromáždění zmasakrovaly – odhady mluví až o třech stovkách mrtvých.

Událost z 2. října 1968, která do dějin vešla jako Masakr na náměstí Tlatelolco, nakonec na hladký průběh olympiády neměla valný vliv i kvůli tomu, že se ji mexické vládě podařilo do značné míry před světovou veřejností utajit. Při zpětném pohledu se tak Mexiko 1968 stalo jedním z dokladů, že svěřit pořádání olympiád polodemokratickým nebo autoritativním režimům bude mít vždy své temné stránky.