Historie olympijských her: od soutěže amatérů k profesionálnímu sportovnímu klání

Běh s olympijskou pochodní na LOH v Londýně 1948
Běh s olympijskou pochodní na LOH v Londýně 1948
Rio de Janeiro si už sice před dvěma lety vyzkoušelo pořádání velké sportovní akce, letošní olympijské hry budou ale pro město novou zkušeností. Naopak zkušeným pořadatelem letních olympijských her je Londýn. Hlavní světová sportovní klání se tu konala v roce 1908, 1948 a 2012.

A zejména první dva ročníky dokumentují pestrou historii, včetně slepých uliček, a krystalizaci formy olympijských her do podoby, v níž je známe dnes. Do sledování historie olympijské myšlenky a olympijských her v Londýně se noří Historie Plus.

Athény byly úspěšné, Paříž a St. Louis katastrofa

První olympijské hry moderní doby se konaly v roce 1896 v Athénách. Nebyla to ale jasná volba. Zakladatel moderního olympijského hnutí Pierre de Coubertin si původně přál, aby první ročník hostila Paříž. Město, kde vzniklo mezinárodní olympijské hnutí, bylo ale sportovní klání schopné připravit až na rok 1899, což bylo pro olympijské nadšence pozdě. Athény nabídly dřívější termín a s přihlédnutím k antické tradici jim také nakonec pořadatelství připadlo. V Paříži se konaly druhé moderní olympijské hry, třetí ročník uspořádalo americké město St. Louis.

„Olympiáda v Athénách byla veleúspěšná,“ hodnotí akci historik Martin Kovář z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a autor monografie Město a hry. Příběh Londýnských olympiád z roku 2012. „Paříž a St. Louis byly katastrofa, která málem olympijské hnutí pohřbila.“ Olympijské hry se totiž v Paříži konaly jako součást Světové výstavy a ta sportovní závodění naprosto přebila. „Olympijské hry tu byly spíš jakýmsi bizarním doplňkem, dokonce ani nebyly uvedeny v názvu,“ připomíná profesor Kovář. St. Louis byl zase pro mnohé delegace příliš daleko. I tady se konaly doprovodné akce ke sportovnímu klání, jako například antropologické dny, v jejichž rámci soupeřily jednotlivé etnické menšiny v kuriózních dovednostech.

Soutěž amatérů


Komentátoři Československého rozhlasu vyrazili do Londýna až v roce 1948, v roce 1908 ještě žádný rozhlas nevysílal. V pořadu Historie Plus tedy uslyšíte archivní záznamy z prvních poválečných her.

Zajímavostí je, že první čtyři ročníky olympijských her trvaly čtyři až pět měsíců. Samotné atletické disciplíny byly sice koncentrovány do několika týdnů, ne už tak ostatní závody. Ještě v Londýně v roce 1908 se olympiáda táhla přes celé léto až do podzimu. Na prvních ročnících soupeřili hlavně amatéři, tj. lidé, kteří se sportem neživili (například jako sportovní trenéři). Často se do závodu hlásili až na místě. Amatéři byli dlouho považováni za ideál olympijských sportovců. V Londýně bylo dokonce několik závodníků obviněno z přijetí peněz za účast v soutěži.

V roce 1908 se hry měly konat v Římě, aby se olympijská myšlenka po předchozích debaklech znovuoživila a občerstvila odkazem na antiku. Jenže po výbuchu sopky Vesuv v roce 1907 se italská vláda rozhodla přípravu světového sportovního klání pozastavit a veškeré prostředky a energii věnovat na obnovu Neapole a okolí. Pierre de Coubertin a jeho přátelé museli narychlo vymyslet nové místo konání. Díky nadšení a práci Lorda Desborougha a jeho týmu se nakonec hry uskutečnily v Londýně. „Financování akce si však museli zajistit sami – tehdejší liberální vláda jakékoli spolufinancování nebo příspěvky odmítla. Olympijské hry se tedy uskutečnily díky finančním darům soukromých příznivců sportu a olympijské myšlenky a jejich přátel,“ připomíná Martin Kovář.

Dorando Pietri probíhá cílem na LOH v Londýně 1908

Sportovní i umělecké klání

Od samého začátku byla úctyhodná šíře závodních disciplín. Kromě sportu se také soutěžilo v umění. Poslední kulturní klání se uskutečnilo v roce 1948 v Londýně. Poté bylo pro klesající zájem i úroveň přihlášených výtvarných, literárních a sochařských děl zrušeno. Naopak v roce 1948 začala tradice paralympijských her, byť tento název se vžil až později. Rozvoj paralympijského sportu úzce souvisel s poválečnou situací a zdravotním stavem desetitisíců mladých Evropanů, někdejších vojáků.

„Londýnské olympijské hry v roce 1948 byly naprostým protikladem k předválečným megapolitickým hrám v Berlíně a zimní olympiádě v Ga-Pa v roce 1936,“ konstatuje Martin Kovář. Cílem bylo uspořádat přátelské hry, restaurovat atmosféru civilizovaného světa. Přijelo také mnohem více delegací, sport se profesionalizoval, což se odrazilo na výkonech, a akci se dostalo i bezprecedentního mediálního pokrytí.

Emil Zátopek před cílem, 1948

Česká stopa

Bylo však možné se v roce 1948 odstřihnout od politiky? „Politika se samozřejmě na hrách odrazila,“ připouští historik Martin Kovář. „Němci a Japonci nesměli soutěžit, nepřijeli Rusové, protože v meziválečném období definovali olympijské hry jako americký pseudofilantropický imperiální projekt. Propukla již Studená válka a první berlínská krize. Přesto se v Londýně podařilo politickou propagandu potlačit, to byl od pořadatelů majstrštyk.“ Za zlaté období moderní olympijské myšlenky považuje Kovář hry v Helsinkách (1952), Melbourne a Stockholmu (1956), Římě (1960) a Tokiu (1964). Politický aspekt her byl na nich podle něj zanedbatelný. To se opět změnilo v roce 1968 na olympijských hrách v Mexiku.

Česká účast byla na londýnských hrách v roce 1908 sporadická. Sportovci se domluvili přímo s baronem Coubertinem, rakouská delegace dokonce proti samostatné české a maďarské účasti protestovala. V roce 1948 se v Londýně Čechoslováci projevili již výrazněji. Nejznámější je samozřejmě zlatá medaile Emila Zátopka za běh na 10 000 metrů a stříbrná za běh na 5 000 metrů. Zapomínat by se ale nemělo ani na zlatou medaili boxera Júliuse Tormy, kanoistů/kajakářů Josefa Holečka, Františka Čapka, Jana Brzáka a Bohumila Kudrny, zlato pro ženské družstvo ve sportovní gymnastice, ani na stříbrnou medaili Václava Havla a Jiřího Pecky v kanoistice a dvě bronzová ocenění Zdeňka Růžičky a jedno Lea Sotorníka ve sportovní gymnastice.