To zajímavé se děje na Západě, zjišťovali nadšenci do počítačů v Československu. Tak se drolil režim

6. květen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Z výstavy Enter – výpočetní technika v období československé normalizace

Myš vyrobená z kuchyňské dózičky, pingpongového míčku a zahnutého špendlíku. Joystick na krájecím prkýnku s tlačítky vypreparovanými ze staré kalkulačky. I tak vypadala periferní zařízení, která si podomácku vyráběli počítačoví nadšenci v 80. letech minulého století v Československu. V Tématu Plus uslyšíte, že to svým způsobem podkopávalo poslední zbytky víry v budoucnost socialistického zřízení. Minulostí se projde Vít Pohanka.

Na úvod jsem se vydal zavzpomínat na to, čemu se v době mého mládí vlastně říkalo „počítač“. Stojím před dvoupatrovou bytovkou před komplexem továrny Žďárské strojírny a slévárny.

Čtěte také

Jak jsem se dočetl na podnikových stránkách: „Plné nasazení počítačů do oblasti řízení a hromadného zpracování dat téhle firmě (tenkrát samozřejmě státním podniku) započalo v říjnu 1970 dodávkou švédského počítače DATASAAB D 21. V prvním patře tehdejší svobodárny tehdy vybudovali Výpočetní středisko, personál nechali školit v sovětském Kyjevě, postupně se vyměňoval a zlepšoval sálový počítač, který tady sloužil. Přelom nastal v roce 1988 instalací počítače ruské výroby EC-1046.“

To zařízení bylo pro lidi záhadné mystérium. Něco tam pošlete a vrátí se zjevená pravda.
Martin Malý

Proč to tady cituji? Když jsem ve Žďáře nad Sázavou v osmdesátých letech minulého století vyrůstal a řeklo se „počítač“, myslela se tím celá tahle budova. Tahle představa toho, co je počítač a jak je velký, byla v té době obdobná v celém Československu, říká Martin Malý, šéf digitálních inovací v Info.cz:

„Já jsem vyrůstal v Nymburce a tam to bylo něco podobného. Jen se tam tomu neříkalo počítač ale výpočetní stanice nebo ‚početka‘. Byl to takový menší přízemní montovaný barák a v podstatě přesně tenhle model pro většinu lidí v tehdejší době znamenal počítač. To zařízení bylo pro lidi v té době záhadné mystérium, nějaký stroj, kterému nikdo pořádně nerozumí, a proto ho obsluhují nejlepší odborníci. Něco tam pošlete a vrátí se zjevená pravda. Nebylo to prostě něco, co by lidé tenkrát chtěli mít doma. Počítalo jim to možná výplaty a možná ještě skladové zásoby. “

Minipočítač jako skříň

Jaroslav Švelch je herní vědec, učí na pražské Filmové akademii múzických umění, o problematice počítačových her široce publikuje. Nedávno mu v angličtině vyšla kniha, ve které popisuje, jak šíření počítačových her přispělo k rozkladu totalitního režimu.

Čtěte také

I on ještě pamatuje dobu, kdy se za počítače považovala zařízení, která potřebovala i třeba celé patro jedné budovy. I když i v zemích sovětského bloku se postupem času začaly počítače laicky řečeno „zmenšovat“:

„Ono to mělo několik fází a miniaturizace postupně probíhala. Existovalo několik tříd počítačů. Když se podíváte na příručky ze 70. a 80. let, zjistíte, že existovaly počítače velké, střední a malé. Ale ani ty malé nebyly tenkrát počítače, které byste mohli vzít do tašky nebo postavit na stůl. Byly to skříňové stroje a říkalo se jim minipočítače.“

Revoluce prvního mikroprocesoru

Zatímco v socialistickém táboře se počítače zmenšovaly ze sálových na skříňové, v západním světě začínala technologická revoluce, která vlastně neskončila dodnes.

Americký novinář a spisovatel Walter Isaacson ji popisuje v knize Inovátoři, ze které teď budu volně citovat:

Čtěte také

V listopadu 1971 představila společnost Intel světu nový výrobek: 4bitový mikroprocesor 4004. Původně ho firma vyvinula speciálně pro kalkulačky japonské firmy Busicom, ale uzavřela s ní oboustranně výhodnou dohodu, podle které mohla nabídnout historicky první mikroprocesor volně na trhu. Provázela ho bombastická reklamní kampaň o nové éře v dějinách elektroniky. Mikroprocesor 4004 stál 200 dolarů, což by po započtení inflace bylo dnes přes 1200 dolarů. Ale přelomový výrobek šel na dračku a objednávky se jen hrnuly.

Robert Noyce, spoluzakladatel a šéf společnosti Intel, o něco později sebevědomě prohlásil:

„Tohle změní svět. Způsobí to revoluci ve vašich domácnostech. Všichni budete mít osobní počítače, jejich prostřednictvím se dostanete k informacím všeho druhu. Nebudete už potřebovat hotovost. Všechny transakce se budou dít elektronicky.“

Všichni budete mít osobní počítače, jejich prostřednictvím se dostanete k informacím všeho druhu. Nebudete už potřebovat hotovost.
Robert Noyce

Noyce přeháněl, ale jenom trochu. Mikroprocesory se začaly brzy používat v nejrůznějších výrobcích: ve výtazích a v ledničkách, v semaforech a autech, ve zdravotnických přístrojích a stovkách jiných zařízení. Ale jejich hlavní úspěch spočíval v tom, že umožnily výrobu menších a stále výkonnějších počítačů včetně takových, které se daly umístit na stůl a přímo v domácnostech spotřebitelů.

Moorův zákon

Noycův kolega a další spoluzakladatel Intelu Gordon Moore už v roce 1965 publikoval vizionářský referát, ve kterém předpověděl:

„Počet tranzistorů, které mohou být umístěny na integrovaný obvod, se při zachování stejné ceny zhruba každých 18 měsíců zdvojnásobí.“

Moore s předstihem předpověděl exponenciální růst výkonu obvodů v elektronice – tedy že při zachování zhruba stejné ceny a velikosti bude velmi rychle narůstat také výkon počítačů a jiných zařízení, která mikroprocesory využívají. Od té doby se mluví a píše o takzvaném Moorově zákonu, který s malou odchylkou platí dodnes, i když sám Moore později upřesňoval, že to tak nemůže být navěky.

To zajímavé se děje na Západě

Zatímco na západě se počítače začaly lavinovitě šířit v kancelářích, školách, a dokonce už také v domácnostech, v sovětském bloku si o nich většina lidí mohla nechat tak leda zdát.

Čtěte také

Ale počítače se přesto začaly se zpožděním a mnohem pomaleji dostávat do škol i do různých zájmových klubů a v některých případech i do domácností. Nicméně poměry u nás v Československu do značné míry vystihuje, že se do jejich výroby pustilo tehdejší Jednotné zemědělské družstvo nedaleko Zlína, tehdy Gottwaldova: legendární Slušovice.

Jenže postupné rozšíření počítačů přispívalo k všeobecnému pocitu rozladění hlavně mladších lidí. Oficiální rétorika stranických a státních představitelů přitom dál plná sebeuspokojení a slibů zářné budoucnosti. Ale realita, kterou jsme kolem sebe viděli, takovému růžovému vidění světa vůbec neodpovídala. Stále víc lidí chápalo, že se opravdu zajímavé věci dějí na západ od našich hranic.

Poslechněte si Téma Plus o tom, jak počítače a chuť nadšenců si s nimi hrát přispěly k pádu totalitního režimu. Připravil Vít Pohanka.

autor: Vít Pohanka
Spustit audio

Související