Zahraniční zpravodajku Čs. rozhlasu nezlomila ani StB. Dva životy Věry Šťovíčkové-Heroldové

Později jako válečná zpravodajka, pro Afriku a Střední východ v tehdejším Československém rozhlase. V 60. letech se podívala na místa, o kterých se se ženám v té době mohlo pouze zdát.

Věra Šťovíčková-Heroldová|foto: Radioservis

„Časem se mezi námi vyvinulo velké přátelství, ve kterém jsem objevovala její moudrost, odvahu, široký rozhled, odhodlanost, diplomacii a mnoho dalšího. Uměla ale také být marnivá, protivná, sebestředná, tvrdohlavá, umíněná – a proto jsem ji měla ráda.“

Tak na legendární rozhlasovou novinářku Věru Šťovíčkovou-Heroldovou vzpomíná jedna z jejich blízkých přítelkyň. Svou tvrdohlavostí a umíněností získala ve druhé polovině 50. let, když se uvolňovala politická omezení, místo zahraniční zpravodajky pro černý kontinent. Poslal ji tam tehdejší Československý rozhlas. Afrika jí přirostla k srdci – a na dlouhý čas se stala jejím druhým domovem.

Život v kasárnách i chýších

Do mnohdy nebezpečných oblastí vyrážela s rozhlasovou výbavou ­– Škodou Octavia a jedním těžkým stacionárním magnetofonem, což byla dřevěná bedna široká tři čtvrtě metru. Pražskou centrálu zásobovala událostmi ze zahraničí, kde uplatnila svou jazykovou vybavenost. Šťovíčková se domluvila několika jazyky – francouzsky, rusky i anglicky.

Věra Šťovíčková-Heroldová vzpomíná|foto:Katka Brezovská,Český rozhlas

Na svých cestách se nespokojila jen s obecnými informacemi. Mluvila s místními politiky i vesnickými náčelníky, spala v kasárnách i domorodých chýších. Odvahu projevovala ve chvílích, kdy otevřeně upozorňovala na chybnou československou zahraniční politiku vůči některým africkým zemím.

Její kariéru ale přetrhly domácí události. Na jaře 1968 „chytá Prahu“ na malém kapesním rádiu – a nevěřícně poslouchá, co se děje. Dlouho neváhá a vrací se domů.

Z 20. na 21. srpna vpadla vojska Varšavské smlouvy nejen do tehdejšího Československa, ale i do rozhlasu. Na události té noci – i z dní následujících – vzpomíná jako ve snu. S ostatními kolegy se do poslední chvíle snažili pokračovat ve vysílání. Nakonec vzniklo improvizované svobodné ilegální vysílání, které probíhalo celých šest dní. Na jednom ze stanovišť ve Vodičkově ulici byla i Věra Šťovíčková-Heroldová.

Znovu se zamilovat

Protiokupačním vysíláním skončila jedna etapa života novinářky. Po několika měsících dostala – i s dalšími kolegy – výpověď. Odchod nesla velmi těžce, protože práci v rozhlase milovala. „Neuměla jsem si představit, že kráčím po jiných chodbách než těch rozhlasových,“ vzpomínala v jednom z rozhovorů.

Když nemůžeš být hvězdou na nebi, staň se aspoň jasnou lampou v domě.
Věra Šťovíčková-Heroldová

Pak si ji státní bezpečnost (StB) zvala k nejrůznějším výslechům a vyloučili ji i z Komunistické strany. Chvíli pracovala v Náprstkově muzeu, kde potkala budoucího manžela indologa, afrikanistu a muzeologa Ericha Herolda. Státní bezpečnost ale nespala, takže musela odejít i z muzea.

O svém životě mluvila jako o rozděleném na poloviny. Ta první patřila rozhlasu, druhá vášni, kterou našla v období normalizace. Díky znalosti několika světových jazyků se zamilovala do překladů knih. Těm se věnovala až do okamžiku, kdy ji to její zdravotní stav umožnil.

Mezi její hlavní překladatelská díla patří kniha Hladová cesta od Bena Okriho, detektivní příběhy Soudce Ti nebo Zlatá ratolest od Jamese Frazera, na které pracovala s manželem.

Zářící lampou v domě

Šťovíčková přeložila za život na 120 titulů. Což je obdivuhodné číslo i vzhledem k tomu, že ji nestačilo knihu „jen“ přeložit. Neváhala si pečlivě nastudovat reálie daného prostředí i období. S žurnalistickou vervou oslovovala odborníky.

Podle vzpomínek blízké přítelkyně sháněla Šťovíčkové pornografické časopisy, když překládala knihu Mandle: erotický příběh muslimské ženy. To, aby si s distingovanou novinářkou rozšiřovala slovní zásobu v intimních oblastech.

Věra Šťovíčková|foto:Post Bellum

Státní bezpečnost ji ale v klidu nenechala. Spis, který na ni až do převratu vedla, má téměř 8 tisíc stran. Silnou ženu se pokoušela všemožnými způsoby psychicky zlomit. 

Podrobovali ji výslechům na Ruzyni. Překládat musela pod různými jmény svých přátel a neohlášené prohlídky bytu byly na denním pořádku. Když pak dostala možnost podepsat Chartu 77, neváhala.

Podpis ani pod nátlakem StB neodvolala. Velkou útěchou ji v těžkých dobách bylo šťastné manželství, ale i přísloví, které se stalo jejím životním krédem: „Když nemůžeš být hvězdou na nebi, staň se aspoň jasnou lampou v domě.“

Jedna z legend české žurnalistiky zemřela po dlouhé nemoci 31. října 2015.

Celý premiérový pořad Kláry Kučerové si poslechněte v audiozáznamu.