Volby v letech socialismu aneb Jedna kandidátka, jeden výsledek
Radostně, jednotně a manifestačně. Tak se chodilo volit za minulého režimu. Za normalizace byly volby jednou za pět let. Volilo se najednou do národního i federálního parlamentu, do místních nebo městských, okresních a krajských výborů. Ve stejný okamžik se také vybírali soudci z lidu.
Prezidentské volby za první republiky nebyly tak hladké, jak se traduje
Československo prožilo pouze malou část své existence v demokratickém uspořádání. Možná i proto se s nadějí a možná i nostalgií díváme na období první republiky. Ta existovala pouhých dvacet let a v řadě parametrů byla vzorem i v tehdejším světě. Přesto ale můžeme nacházet jisté paralely s tak často kritizovanou současností.
Voliči to měli s výběrem velice snadné, protože do každých voleb byla jediná kandidátka. Tu voliči obdrželi ve volební místnosti a hned ji vhodili do volební urny. Nešlo o to, aby si voliči vybrali, ale aby se dostavili a manifestovali svůj souhlas s komunistickým režimem.
A pokud možno „manifestačně“, tedy bez chození za plentu a úpravy hlasovacího lístku. Účast u voleb sice nebyla povinná, ale pečlivě se kontrolovala. Kdo k volbám nechodil, mohl počítat s problémy.
Urna vám rozbuší srdce
V rozhlasovém archivu se dochovala řada nahrávek, které zachycují atmosféru voleb. Ty nejstarší jsou z roku 1954: „Člověk se cítí ňákej mladší, ako by sa mi ani nebulo překotalílo huž vosumasedmdesát let,“ popisoval své nadšení z voleb hudební skladatel a sběratel lidových písní z Chodska Jindřich Jindřich.
Nadšení a radost byly základní emoce, které se na rozhlasových nahrávkách z voleb objevovaly. „Začala jsem mít pocit takový, jaký bývá před startem. Silně mi tlouklo srdce, začala jsem se potit. Prostě takový slavnostní pocit,“ popisovala v roce 1971 své dojmy z voleb dívka, která byla volit poprvé. Tehdy se tomu říkalo spíše: říct své ‚ano‘ kandidátům Národní fronty, nebo říct své ‚ano‘ socialismu.
Strana to umí líp než volič
Volby, kde je na výběr, stejně vůbec demokratické nejsou, vysvětlovali v rozhlasových nahrávkách představitelé režimu. V buržoazně parlamentních demokraciích, jak se tehdy říkalo, kandidátku sestavují politické strany řízené kapitalistickými monopoly. Kdežto u nás kandidátku sestavuje komunistická strana, tedy vtělení moudrosti všeho lidu, která na ni umisťuje dělníky, rolníky…
To, že v demokratických zemích je kandidátek mnohem víc než jedna, se cudně zamlčelo. Stejně jako to, že naši zvolení poslanci neměli prakticky žádnou možnost o něčem rozhodovat. Vždy jen jednotně odhlasovali, co jim předložila Strana.
I v těchto zvláštních volbách existovala předvolební hesla. Ovšem každé volby měly jen jedno. Ve volbách v roce 1986 znělo: „V pevné jednotě Komunistické strany Československa, Národní fronty, všeho lidu za uskutečňování programu XVII. sjezdu Komunistické strany Československa.“
Nahrávky, které vám zprostředkují atmosféru voleb, ve kterých se říkalo ono pověstné ‚ano socialismu‘, si poslechněte v repríze pořadu Archiv Plus.
Související
-
Hokej v rozhlasovém vysílání aneb Chtělo to hodně fantazie…
Statní čeští muži se honí po ledě za pukem už 110 let. Od té doby, co jsme postavili na Štvanici první stadion s umělou ledovou plochou, je u toho i rozhlas...
-
Něco málo z prvních májů. Nejedlý, Moravec i lyrický důstojník z lidu
Rozhovory s řadovými občany, úvahy našich velkých myslitelů, vzpomínky, básničky i hudební závdavek – to vše připomene prvomájovou atmosféru v letech 1942-1989.
-
Vlaky družby. Cesty za „vycpaným“ Vladimirem Iljičem i za holicími strojky
Jedním z klíčových slov minulého režimu bylo slovo družba. U nás družba znamenala přátelství, ale především to mezi národy či organizacemi. Tomu odpovídaly i Vlaky družby.
