Prezidentské volby za první republiky nebyly tak hladké, jak se traduje

Během 20 let proběhly dokonce patery prezidentské volby. Pokud se na ně zaměříte podrobněji a s otázkou, jestli byly hladké a bezproblémové, zjistíte opak. 

Čtyřikrát byl prezidentem zvolen T. G. Masaryk, popáté Edvard Beneš, ale už hned ty první  prezidentské volby byly zvláštní.

Historik Antonín Klimek v knize Boj o Hrad popisuje, jak se Masaryk v New Yorku 16. listopadu 1918 dozvěděl, že byl zvolen prezidentem: „Historik Jiří Kovtun, opíraje se o líčení deníku New York Tribune, uvedl: ‚Masaryk obdržel telegram se zprávou při obědě v newyorském Klubu právníků. Pokračoval v započatém rozhovoru a až po pár minutách nevzrušeně přítomné informoval, že byl zvolen prezidentem‘.“

Čtěte také

Byla první republika úspěšnou a šťastnou dobou?

Úcta k Masarykovi byla taková, že byl dokonce přijat zvláštní zákon, podle kterého mohl být prezidentem volen doživotně.

Další prezidentské volby se konaly v roce 1920 a bylo jasné, že opět odhlasují TGM. Přesto byl proti němu postaven protikandidát a německý historik August Naegle.

Ve stenozáznamu ze sněmovny se pak můžeme dočíst, jak zapisovatel záměrně počešťoval jména přítomných německých poslanců. I to patřilo k tehdejším poměrům nejen ve sněmovně, ale v celém státě. Jako kdyby tři miliony Němců opravdu nikdo nebral vážně.

Hledání podpory

Prvorepublikový parlamentní systém byl charakterizován silnou autoritou prezidenta a jeho příznivců, i proto bývá označován pojmem „Hrad“ a pěticí politických stran.

Spolupracovali spolu ale tak těsně, že se jim začalo říkat „Pětka“. Až se zdá, jakoby měl parlament okrajovou roli, což se projevilo i ve volbách v roce 1927, kdy Masaryk znovu kandidoval a potřeboval podporu těchto politických stran.

Čtěte také

Jaké byly osudy vnuků TGM? A proč o nich dnes skoro nic nevíme?

Dnešní pohled světa „nezávislých médií“ může být velmi kritickým i k tehdejším snahám o podporu Masaryka.

Jedním z nich byl spisovatel Karel Čapek, který ve svém dopise Masarykovi mimo jiné napsal: „Dnes odpoledne sešli se u mne šéfredaktoři a redaktoři ‚levého bloku‘. Žádal jsem je, aby zastavili vzájemnou polemiku, a dále aby pamatovali, že pan president nemůže kandidovat za levý blok proti pravému, nýbrž za všechny demokratické strany. Dopadlo to výborně, pánové utvořili demokratický tiskový blok a hodlají se denně důvěrně scházet, aby společně ovládli veřejné mínění.“

Atmosféra houstla

Další prezidentské volby byly v roce 1934. Zhoustla politické atmosféra v Evropě, navíc už rok byl v té době v sousedním Německu kancléřem Adolf Hitler a vztahy Československa se sousedními státy nebyly optimální. Československo mohlo mít oprávněné obavy z budoucnosti a T. G. Masaryk byl už vážně nemocen.

Čtěte také

Duben 1989: Chtějí opět Masaryka. Petice Vladimíra Hajného za obnovení pomníku TGM v Šumperku

Jeho osobní tajemník Antonín Schenk si do deníku zapsal: „Jak se blížil den volby, viditelně se zvyšovala Masarykova nervozita, dřív u něho neznámá. Napřed se mě ptal, jestli musí při slibu podat někomu ruku, a později vysvětlil proč: ‚Nevím, jestli to napoprvé trefím.‘ Zřejmě se upokojil, když jsem mu vyložil, že podle Ústavy tkví podstata slibu v přísežní formuli a v položení ruky na ústavní listinu. Pak se vyptával na znění textu. Vypsal jsem jej z Ústavy a odevzdal. Prezident zjistil, že pro oční poruchu ani tak krátký text bezvadně nepřečte.“

Z rozhlasových archivních záznamů pak můžeme slyšet slib, kdy bylo třeba opětovně zvolenému prezidentu Masarykovi napovídat jednotlivá slova.

Devalvací prezidentské volby bylo také chování komunistických poslanců, kteří jednání parlamentu rušili skandováním hesel o Leninovi a Stalinovi a po ohlášení výsledků pak demonstrativně opustili jednací sál.

Vyjednávání o Benešovi

Svůj další prezidentský mandát Masaryk nedokončil, v prosinci roku 1935 abdikoval ze zdravotních důvodů, a stát tak čekaly další prezidentské volby.

Čtěte také

Co si myslel Edvard Beneš? Jeho tajemník Eduard Táborský to možná věděl

Edvard Beneš byl tím, kdo řadu let usiloval o své místo v čele státu, za vydatného přispění Masaryka. V rámci zajišťování podpory došlo také k dohodě s KSČ, která se týkala slibu amnestie pro komunisty, kteří byli odsouzeni v rámci zákona na ochranu republiky.

Marie Švermová podala svědectví ve svých vzpomínkách: „Jak to bylo se slíbenou amnestií? Pod amnestii spadali jen ti, kteří byli toho času ve výkonu trestu. A tak byly před volbou prezidenta věznice plné komunistů: ředitelé věznic se divili, že se komunisté sami hlásí tak masově k nástupu trestů. Já jsem také sama šla sedět: měla jsem za svá vystoupení na schůzích trest půl roku v Praze a půl roku v Brně. Když jsem v zimě 1935 dobrovolně nastupovala trest, byla ve mně stejně jako u mnoha jiných malá dušička – co kdyby Beneš nedodržel své slovo.“

Edvard Beneš své slovo dodržel, byl zvolen prezidentem, ale jeho prezidentská dráha trvala pouze do podzimu roku 1938, kdy došlo k Mnichovské konferenci: abdikoval a odletěl do emigrace.

Víc v audiu archivního pořadu Jak to bylo doopravdy.