Vymazal Milan Kundera desetiletí své tvorby i života?

K Československu má přinejmenším zvláštní vztah, a to i přesto, že některá jeho díla byla v brněnském nakladatelství Atlantis v 90. letech znovu vydávána.

K mateřské zemi se chová s jistým – ne vždy pochopitelným – odstupem, občanství mu bylo vráceno v roce 2019. Do veřejného prostoru se dostal i díky jistému „skandálu“, který se týkal událostí z 50. let, kdy byl Kundera sympatizantem a propagátorem komunistické ideologie. Jeho vysvětlení ale dosud bohužel nemáme.

Sám ve vydání knihy Žert uvedl: „Jediné, na čem mi záleží z toho, co jsem kdy napsal, jediné, co dovolím znovu vydávat, jsou mé romány.“ A tak se nabízí otázka, co tedy s těmi díly, které nedovolí znovu vydávat? O jaká díla se jedná? A nevymazal tak tím více než desetiletí své tvorby a do značné míry svého života? Vzhledem k tomu, že zhruba čtyřicet let Milan Kundera neposkytuje žádné rozhovory, jsou to otázky, na které není jednoduché odpovídat.

Motiv zrady

Záleží tedy Milanu Kunderovi i na dílech, které odmítá vydávat? Literární historik Radim Kopáč říká: „Jestli Kunderovi na tom, co odmítá vydávat ze svého díla, záleží nebo nezáleží, nevím. Každopádně odmítá vydávat celou řadu děl od roku 1945 až do počátku 60. let. Jde o poezii, jde o povídky, publicistiku, překlady, ediční práce a jde i o drama z roku 1962 Majitelé klíčů.“

Kunderovým rodištěm bylo Brno, rodina hudebního zaměření ho přivedla ke studiu na filozofické fakultě a pak na FAMU, kde vystudoval scénáristiku a režii. Tam se posléze také vrací jako vysokoškolský učitel.

Jednou z jeho prvních sbírek – z roku 1953 – je sbírka Člověk, zahrada širá. „Jeho začátky v polovině 40. let byly surrealistické, ale velmi záhy po roce 1948 se postupně propracoval k pozici přírodního lyrika a zároveň na pozici socialistického realismu. Používá zde i řadu frází socialistického prostředí. Byl bezpochyby mladíkem ambiciózním a jistě věděl, že je třeba s dobou hrát.“

Reakce čtenářů i kritiky byly příznivé, byl spisovatelem „persona grata“. O rok později, bylo to v roce 1954, se Kundera přihlásil do literární soutěže o Fučíkův odznak, kde uspěl. Poté vychází jeho básnická sbírka Poslední máj. V té době byl vyloučen z KSČ (vstoupil tam v roce 1948) a otázkou je, zda právě prostřednictvím svého díla svou pozici nechtěl vylepšit.

Milan Kundera na 5. sjezdu českých spisovatelů v Praze, 1967|foto:Gisèle Freund, IMEC/Fonds MCC, Galerie hlavního města Prahy

Taková byla i jeho publicistická práce, jako např. Kalininovo poučení, o kterém Radim Kopáč soudí: „Byla to ale fráze na frázi, žvást na žvást. Ale v té době začíná pracovat i s avantgardou, tedy že to současné nelze oddělit od toho, co tomu předcházelo. Jednu etapu končí kolem roku 1953 – 1954 a druhou pak kolem roku 1960, kdy vydává svou dizertační práci. A začíná se od poezie obracet stále více k próze. Objevuje se v něm epik, který se propracovává prostřednictvím povídek (Směšné lásky) až k románu Žert.“

Srpnová okupace v roce 1968 se stává jistým předělem v jeho životě, byl znovu vyloučen z KSČ, kam mezitím podruhé vstoupil. Ještě v roce 1970 mu vychází znovu Žert, ale posléze se stává spisovatelem nevítaným, či zakázaným. Odjezd do Francie na literární stipendium pak možná řeší jeho složitou situaci, dlužno dodat, že i v zahraničí byl již v té době známým a renomovaným autorem.

Poté, co mu v roce 1979 bylo odebráno československé občanství, je jeho pozice zakázaného spisovatele stvrzená. Ovšem je třeba dodat, že jeho veřejné vystupování ve Francii se setkalo s kritikou i lidí z československého literárního okruhu, kteří ale byli rovněž v podobné situaci zakázaných autorů, jako byl například spisovatel a překladatel Jan Vladislav.

„U domácí samizdatové, či exilové kritiky to neměl Kundera příliš snadné. Vyčítala mu kdeco, od literární práce až k tomu, že si přičítá body druhých. Zároveň, že také umenšuje svůj obraz let padesátých. Že se stylizuje do pozice, jako někdo, kdo najednou v letech šedesátých prozřel,“ vysvětluje Radim Kopáč a dodává: „Kundera se vskutku tedy už distancoval od toho, co dělal před rokem 1960. Stylizoval se do nepatrného spisovatele, nejsem si jistý, zda bychom v jeho knihách mohli nacházet jakoukoliv sebereflexi. On velmi důrazně odděluje život a dílo umělce a rozhovory více než 40 let neposkytuje.“

Milan Kundera|foto:Miguel Medina/AFP Photo, Profimedia

Nevyjádřil se ani k jistému skandálu z roku 2008, který se týkal jeho osoby, a vracel nás v příběhu do 50. let. Objevily se archivní materiály, ve kterých bylo jméno Milana Kundery v době jeho vysokoškolských studií. Měl udat jistého Miroslava Dvořáčka. Ten byl agentem-chodcem a posléze byl dopaden a uvězněn na více než 20 let. Doplňme, že nešlo o „shánění“ kompromitujících informací na Milana Kunderu, ale historikové Adam Hradilek a Martin Tichý zpracovávali do revue Paměť a dějiny příběh Dvořáčka.

„Možná nejde o to, jak na to sám Kundera reagoval, ale zajímavá je reakce veřejnosti. Na straně jedné kritika ‚útoku na geniálního spisovatele‘ a na straně druhé se krčila hrstka těch, kteří říkali, co když to tak opravdu bylo. On i ve svých literárních dílech opakuje častokrát motiv zrady, byť – připomeňme – odmítá dávat do souvislosti dílo a život umělce,“ říká Radim Kopáč. 

Odpověď na otázku, zda Kundera nevymazal více než desetiletí své tvorby i života, je zřejmá. Vymazal, ale dodejme, že ono dílo stále existuje.

Pořad připravila a moderuje Ivana Chmel Denčevová.