Všichni jsme schopni všeho, tvrdí vězeňská kaplanka, která má vlastní klíč od káznice

Vězení
Vězení

Působí v jedné z protestantských církví a uslyšíte od ní příběhy lidí, se kterými se při svém poslání setkala. Co jí její mise přinesla a jak s vězni vychází? Moderuje David Šťáhlavský.

Během rekonstrukce věznice do ní chodím i v noci. Musím, říká expertka na vězeňskou architekturu

Interiér věznice (ilustrační foto)

V českých věznicích mají vězni k dispozici asi čtyři metry čtvereční na osobu. Standardem by přitom mělo být 12 metrů čtverečních. To, že jsou věznice v Česku přeplněné, připouští i vláda. Vězeňská služba proto plánuje výstavbu nové věznice, která by měla vyrůst nejspíš na Táborsku.

Mezi zaměstnanci Vězeňské služby ČR najdete kaplany a kaplanky sdružené ve vězeňské duchovní službě. Kaplanka Jana Matulíková z Církve bratrské tvrdí, že všichni jsme schopni i zabít, ale neuděláme to z nedostatku příležitostí.

„Všichni jsme členové některé církve a ta nás pak vysílá na službu,“ popisuje v pořadu Hovory. Každý, kdo se rozhodne pomáhat lidem za mřížemi, ale musí nejdřív projít zkouškou jako dobrovolník.  

„Až přímo na místě totiž zjistíte, jestli to pro vás je, nebo není. Jak na vás působí, že se za vámi zavřou dveře, nemáte volný pohyb, nemůžete mít mobil… a spoustu dalších věcí,“ popisuje. Jana Matulíková se sama rozhodla, že pomáhat chce, a tak je dnes kaplankou ve věznici Vinařice a dobrovolnicí pro nápravné zařízení na Pankráci.   

Mám klíč...

„Jako kaplanka mám klíč od vězení, přístup k vězeňskému systému a mohu líp spolupracovat s kolegy. Třeba když někdo potřebuje psychologa, mohu ho kontaktovat napřímo. Je to už služba na profesionální úrovni.“ Dobrovolník je pak závislý na tom, jak mu zařízení vyjde vstříc.

Jolana míří z vězení na svobodu. Jaká je cesta ven z ženské věznice?

Jolana se dostala do vězení za krádeže (ilustrační foto)

Reportáž zachycuje výstup z vězení trestané Jolany, která se za mříže ženské věznice ve Světlé nad Sázavou dostala za krádeže. Devětadvacetiletá žena si na cele balí věci, loučí se s dalšími odsouzenými, vrací vězeňské oblečení a naopak si vyzvedává osobní věci, které musela odevzdat při nástupu trestu před 10 měsíci. Jolana je trestaná poprvé a několikrát zopakovala, že už se do vězení nevrátí. Doufá, že se ji podaří získat z dětského domova své dvě malé dcery.

Systém vězeňského kaplana je postavený na jakési dobrovolnosti. Kaplanka má svou skupinu vězňů, se kterými má pravidelné biblické čtení, ale požádat o duchovní službu může vlastně každý.

„Nechodím za těmi, kteří mě nechtějí. Nenazvala bych to ani zpovědí, co pak následuje. Spíš povídání, kdy si řeší svou trestnou činnost, za kterou sedí, a některým je to líto. Velmi časté pak je, že se jim rozsypala vlastní rodina, a tak to potřebují s někým probrat.“

Lidé ve věznicích jsou prý úplně normální a vidí i jistou naději v jejich budoucnosti. Odpykávají si trest na dobu určitou a pak mohou, když budou mít štěstí a trochu se jim pomůže, začít znovu. Kaplanka si nějakou statistiku „úspěšnosti“ nevede. „Je pravda, že naše práce je poměrně dost neúspěšná, ale taky to pro mnohé může být začátek něčeho nového. Mám i lidi, kteří se na svobodě úspěšně zapojili a hlásí se mi dodnes,“ přiznává.  

Strach?  

Po propuštění je už ten vztah ale jiný. „Spíš než že by s nimi dál pracovala, tak jim říkám, že mají takové a takové možnosti a když budete něco potřebovat, tak se jim vynasnažím pomoct. Ale když se dozvím, že mají práci, splatili dluhy nebo že zůstali u církve, tak je to pro mne moc pěkné.“

Věznice jako hotel. Skandinávská cesta má Grónsku pomoci snížit vysokou kriminalitu

Věznice Halden v Norsku

Zasazený do divoké arktické krajiny s panoramatickým výhledem na jiskřivé fjordy a zasněžené hory vyhlíží komplex Ny Anstalt jako luxusní lyžařský resort. Zdání ale klame. Tento architektonicky vybroušený projekt v hlavním městě Grónska Nuuku, se ve skutečnosti stane vězením.

Nemá ale kaplanka obavy pracovat s lidmi odsouzenými za vraždu nebo za jiný těžký zločin? „Jsou to závažné činy, ale já v životě potkala spousty lidí a zjistila, že všichni jsme všehoschopní. Některé věci člověk neudělá jen z nedostatku příležitostí. Naučila jsem se oddělit člověka od činu.“

Mnoho z nich to prý udělalo jen proto, že „měli opravdu hrozný začátek života. Statistiky taky říkají, že značná část lidí ve vězení prošla dětskými domovy. Neměli normální život před tím hrozným činem, takže se chovají nenormálně i teď,“ dodává kaplanka Jana Matulíková.

Víc si poslechněte v audiozáznamu pořadu Hovory. Ptal se David Šťáhlavský.

Spustit audio

Související