Voskovec a Werich proti válce: Americká lidová s refrénem A už se nácci kácí

Dvojice V+W tuto parodii na Horst Wessel Lied zařadila hned do několika rozhlasových skečů, které pro obyvatele protektorátu připravovala ve svém americkém exilu.

Mnoho ale nechybělo, a V+W by žádné pořady nechystali. Protagonisté Osvobozeného divadla byli jedni z prvních, na které měli nacisté spadeno.

Čtěte také

Jan Werich a rozhlas. Za normalizace musel zmizet, a to přes velkou popularitu hlavně u mladých lidí

Jejich divadlo ovšem nevadilo jen nacistům, ale i vládním úřadům takzvané druhé republiky. Svou činnost muselo ukončit už na podzim roku 1938, tedy ještě před nacistickou okupací Československa. A Voskovci s Werichem, pokud si chtěli zachránit tvůrčí svobodu, nakonec nezbylo, než odejít do exilu.

Voskovci se to podařilo ještě na konci roku 1938. Odchod Jana Wericha byl dramatičtější a doslova na poslední chvíli. Paradoxně mu k odjezdu pomohl jeden z cenzorů, který dřív znepříjemňoval tvůrcům z Osvobozeného divadla život. Upozornil ho, že mu nejpozději 9. ledna 1939 musí zabavit pas. A ve stejný den se Werichovi podařilo konečně z Prahy odletět do exilu.

Pepa z Moskvy

Werich z Prahy utekl spolu s hudebním skladatelem a autorem písní Osvobozeného divadla Jaroslavem Ježkem. Přes Curych se dostali do Paříže, kde už na ně čekal Jiří Voskovec.

Společně se pak vydali do Spojených států. Jejich začátky v Americe ovšem nebyly nijak snadné. Zprvu neznali dobře anglicky a vystupovali hlavně pro české krajany.

Čtěte také

Říjen 1945: Jan Werich se vrací do Prahy

Pro americký Úřad pro válečné informace začali pracovat na jaře roku 1940. Spolupracovali také s britskou BBC, jejímž prostřednictvím se jejich skeče dostávaly po rozhlasových vlnách i do okupované vlasti.

Styl jejich skečů odpovídal předválečnému Osvobozenému divadlu, byla v nich ironie, smysl pro humor, jazyková komika i klaunská nadsázka. Ale také silné vlastenectví, jako například v pořadu, kde spolu uvažují o tom, kdo se v den narozenin TGM 7. března mohl sejít na lánském hřbitově, aby tam uctil památku prvního československého prezidenta.

V jiných relacích se ovšem tvrdě pouštěli do domácích kolaborantů, zrádců a udavačů. Zvlášť spadeno měli na ministra školství Emanuela Moravce a protektorátního prezidenta Emila Háchu. Častým terčem jejich posměchu se stával K. H. Frank a další protektorátní prominenti.

Čtěte také

Západní absurdita je mi milejší, říkal Jiří Voskovec

Rozhlasové relace, které dvojice V+W připravovala ve Spojených státech, se ovšem netýkaly jen poměrů v protektorátě. Werich s Voskovcem se strefovali i do prezidenta Slovenského štátu Jozefa Tisa, italského duceho Benita Mussoliniho nebo uherského regenta Hortyho. Posluchači se z jejich pořadů dozvídali i to, jak Němci utíkají před Rudou armádou. J. V. Stalina přitom familiárně přejmenovali na Pepu z Moskvy.

A V+W také často, a docela nepokrytě, mluvili o tom, jaká odplata čeká na všechny, kdo nacistům během války pomáhali. Nikdo nepochyboval, že je čeká tvrdý trest, včetně poprav.

I v dalších pořadech z Ameriky V+W docela běžně, a jistě v duchu doby, operují s kolektivní vinou nacistů a všech, kteří jim pomáhali. V jedné scénce se však obracejí na Němce, kteří podle nich naletěli vůdci. Vyzývají je, aby se sami s nacisty vypořádali.

V pořadu jsou kromě samotných výstupů použity i písničky Jaroslava Ježka, které podobně jako v Osvobozeném divadle byly organickou součástí představení V+W. Jde o nejznámější melodie z Osvobozeného, jen opatřené aktuálním textem. Často se ale v jejich skečích vrací i americká lidová s refrénem „A už se nácci kácí“.