Jak jsme se rekreovali za ostnatými dráty? V kempu, s odbory na zotavovně i u socialistického moře

Od poloviny 60. let minulého století u nás s postupným rozvojem automobilismu začínají vznikat v masovějším měřítku autokempy. Ty se stávaly cílem rodin s auty, naloženými až po střechu těžkými stany, kempingovým náčiním, konzervami, nádobím a plynovými vařiči.

Zejména tábořiště u známých a hojně navštěvovaných jezer a rybníků byly v létě plné k prasknutí, takže byl problém najít místo i pro tak malý stan, o jakém v tehdy populární písničce zpívali Waldemar Matuška a Karel Štědrý.

Když už člověk našel v kempu místo pro stan a své auto nebo skútr či jiné jednostopé motorové vozidlo, musel chtě nechtě počítat s tím, že mnoho soukromí na dovolené mít nebude.

Čtěte také

Jak jsme trávili léto za socialismu? Na rekreacích ROH i pionýrských táborech

Ale nároky dovolenkářů byly tehdy poněkud jiné než dnes, a tak se s tím většina z nich smířila. Chvíle strávené ve stanu, do kterého při dešti občas zatékalo, hraní karet při poslechu tranzistorového rádia, stavění hradů na břehu rybníka a večerní opékání buřtů na ohni – to všechno mělo zkrátka svoje kouzlo.

K nejvyhledávanějším místům tehdejších koupaní chtivých rekreantů patřily kromě jihočeských rybníků třeba Slapy, Máchovo jezero a také Lipno, kterému se pro jeho rozlohu říkalo české moře.

Za hranice všedních dnů

Cestovat se v dobách socialismu dalo také za skutečným mořem. Většinou i tam jezdili občané tehdejšího Československa svými auty, jen ta výbava bývala ještě daleko objemnější.

Čtěte také

Dovolená okořeněná válkou? Jak vnímali cizinci v Československu a Češi v cizině srpnové události roku 1968

Ale cestování za hranice všedních dnů, jak tehdy zněl reklamní slogan jedné z cestovních kanceláří, bylo před rokem 1989 plné různých omezení. Přesto se lidé alespoň na pár dní toužili vymanit z šedi socialistické všednosti obklopené neprostupnými státními hranicemi, i když se bez větších překážek dalo dostat v podstatě jen do východního Německa, Rumunska, Maďarska, Polska a Bulharska.

Kromě maďarského Balatonu a východoněmeckého ostrova Rujána patřilo k nejnavštěvovanějším zahraničním místům československých turistů černomořské pobřeží Rumunska či Bulharska.

Přátelství jako oko v hlavě

Poněkud zapeklitější bylo vyrazit na dovolenou do země, kde zítra znamenalo již včera a kde říjnová revoluce proběhla až v listopadu. Navštívit Sovětský svaz nemohl totiž jen tak někdo. Většinou to bylo za odměnu, například za dobré pracovní výsledky, v rámci organizované skupiny vybraných soudruhů a soudružek.

Čtěte také

Jaro 1969 aneb Docela obyčejné dny. Jak tehdy vypadal každodenní život?

V rozhlasovém archivu se dochoval mimo jiné rozhovor s Karlem Lorencem z pražského podniku Praga z roku 1970. Ten se na zájezd do SSSR po stopách Vladimira Iljiče Lenina velmi těšil a podle svých slov ho chápal jako výraz přátelství s touto zemí.

„My nikdy Sovětský svaz nezradíme a budeme opatrovat přátelství se Sovětským svazem jako oko v hlavě, jak nás učil Klement Gottwald,“ vyznal se tehdy rozhlasovému redaktorovi soudruh Lorenc.

Kolektivní zotavování

Specifickým druhem dovolených v dobách socialismu byly odborářské rekreace a zotavovací lázeňské pobyty.

Do podnikových a odborových zotavoven se zdarma posílali většinou nejlepší zaměstnanci nebo ti, kteří si to v podniku dokázali nějak šikovně zařídit. Zpravidla tu nechyběl kulturní referent, který měl na starost nejen zábavu rekreantů, ale i jejich vzdělávání a dbal o to, aby pracující trávili svou dovolenou tak nějak kolektivně.

Čtěte také

Smích jako zbraň proti fanatismu. I za normalizace byl humor zrcadlem doby

V roce 1961 štáb Rozhlasových novin navštívil hornickou zotavovnu Na Výsluní v Rožnově pod Radhoštěm. A jak je slyšet z archivního záznamu, i tady byla zábava v plném proudu a rekreanti si večer společně užívali třeba při hraní ruského kulečníku.

A jaké byly další možnosti prožít svou dovolenou v dobách reálného socialismu? To prozradí zajímavé rozhlasové nahrávky v pořadu Archiv Plus. Pojďte se do nich s námi zaposlouchat.