Viděl bolševický puč, přesto komunistům předal lidovou stranu. Alois Petr vedl po únoru 1948 čistky

Rodák z Tužína nedaleko Jičína přišel na svět do mimořádně chudých poměrů. Otec byl dělník, matka námezdní pracovnice v zemědělství, v obou případech jen sezonní pracovníci.

Čtěte také

Háchův tajemník Josef Kliment. Podle nacistů schopný, ale nebezpečný

Právě tady je možné hledat kořeny Petrovy zvýšené vnímavosti k sociální problematice.

Jediným jeho vzděláním byla obecná škola, od roku 1907 pracoval jako dělník v textilce a rychle se zapojil do činnosti odborů. Od ledna 1911 byl tajemníkem Všeodborového křesťanského dělnictva v Hradci Králové. Za první světové války padl v roce 1915 coby rakouský voják do ruského zajetí a stal se svědkem bolševického puče v říjnu 1917.

Od roku 1925 byl poslancem za Československou stranu lidovou a mandáty obhájil i ve volbách v letech 1929 a 1935. Poslanecké lavice opustil až na jaře 1939 po okupaci Československa.

Ministrem dopravy za odměnu

V letech druhé světové války se vrátil k činnosti v odborech, pracoval v Národní odborové ústředně zaměstnanecké.

Styky s odbojáři mu v posledním válečném roce vynesly věznění (odsouzen byl původně na sedm let), coby trestanec pracoval nedaleko bavorského městečka Creußen a v dubnu 1945 byl osvobozen americkou armádou. Právě v koncentračním táboře se seznámil a sblížil s mnoha komunisty.

Čtěte také

Ministr Klumpar bránil odesílání mladých na nucené práce, v roce 1968 emigroval do Kanady

Po válce se vrátil do poslaneckých lavic za lidovce, stal se představitelem výrazně levicového proudu v této straně, který měl ale minimální podporu. Jeho politické orientace si všimli komunisté, kteří Petra k sobě postupně „připoutávali“.

V době vládní krize v únoru 1948 Alois Petr s Josefem Plojharem ovládli lidovou stranu, a to přesto, že z ní byli ještě 25. února formálně vyloučeni starým vedením strany.

To už ale nemělo nástroje na to, aby usnesení prosadilo. Petr zahájil v lidové straně rozsáhlé čistky, a i když se podle některých historiků pokoušel udržet jistou nezávislost a relativní samostatnost ve vztahu ke KSČ, nakonec stranu komunistům zcela podřídil. Byl za to odměněn funkcí ministra dopravy v první poúnorové vládě. Zemřel po těžké nemoci v prosinci 1951.