Věroslav Mertl. Komunisty trpěný spisovatel v šedé zóně, který byl trvale podezřelý

Věroslav Mertl
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Věroslav Mertl
0:00
/
0:00

„Můj úděl: mimo oficiální i neoficiální struktury, mimo establishment i mimo underground, mimo chartisty i mimo antichartisty, mimo ceněné i mimo zcela zavržené,“ napsal si v listopadu 1979 do deníku spisovatel Věroslav Mertl.

Milada Součková. Spisovatelka, po které zůstalo „jen“ její dílo

Rozhlasové vysílání k 50. výročí založení dívčího reálného gymnázia Krásnohorská, třetí zleva je Milada Součková

„V Součkové si nadání určité povahy dovedlo přesně uvědomit svůj ráz a pak si nalézt látku, již poznalo jako svou. Což vše je podmínkou skutečné umělecké osobnosti a cestou k ní,“ napsal v roce 1941 kritik Václav Černý v recenzi románu Milady Součkové Zakladatelé. Jméno nadějné spisovatelky zná však u nás dnes jen málokdo.

Člověk pozoruhodný dílem, které po něm zůstalo, i osudem jedince, který jako by vždy stál kdesi „na okraji“, v šedé zóně. Věroslav Mertl (1929-2013) sice od mládí přispíval povídkami a fejetony do mnoha různých periodik a spolupracoval i s rozhlasem, coby absolvent obchodní akademie se ale živil jako úředník.

Do literatury vstoupil až v roce 1969 knihou povídek Stín blaženosti. V oněch dobách, kdy najednou mohlo – alespoň na chvíli – vydat knížky mnoho autorů, právě tato Mertlova kniha zaujala významného kritika Bedřicha Fučíka, který se o ní příznivě zmínil v časopisu Nové knihy. Fučík viděl v Mertlovi jakéhosi pokračovatele slavného Jana Čepa; dnešní literární věda (i s ohledem na další Mertlovy práce) až tak vysoko jeho knihy nehodnotí.

Ze spisovatele tajemníkem

V Mertlově případě není důležité jen dílo, ale také okolnosti, za kterých vznikalo. V letech 1968 až 1970 pracoval Mertl v českobudějovickém nakladatelství Růže a zároveň byl redaktorem měsíčníku Arch, v té době jediného pokusu o katolický literární časopis. Ten byl na počátku normalizace zastaven a Mertl musel z nakladatelství odejít.

Miroslav Holub, nevšední básník všedního dne

Miroslav Holub s Františkem Hrubínem na III. sjezdu Svazu československých spisovatelů

„Skutečně velký duch zmatky ve svém srdci neinzeruje,“ napsal Miroslav Holub (1923-1998), jeden z našich nejpřekládanějších básníků. Jeho básně byly přeloženy do osmatřiceti jazyků, mezi kterými byste našli islandštinu i turečtinu.

Nestal se z něj ale „zakázaný“ spisovatel v dělnickém povolání. Našel si práci jako tajemník okresního výboru Československé strany lidové, jedné z politických stran, které v rámci znormalizované Národní fronty vytvářely dojem politické soutěže.

I toto období popisuje v denících, třeba zápisem z května 1971, ve kterém přibližuje atmosféru schůze vesnické organizace lidové strany kdesi na Šumavě: „Pět starších zemědělců, hovor jde o tom a onom. Převládá obecné mínění – jenom kdyby do nás pořád nehustili tu svou pravdu. Když mají recht, tak by to tak nemuseli vnucovat. A jestli recht nemají, stejně jim to nepomůže.“

Trvale podezřelý

Vedle práce tajemníka lidovců Mertl dál psal, jeho knížky ale vycházely v nízkých nákladech a ještě nesměly být recenzovány, aby se o nich veřejnost nedozvídala. Spisovatel spíše trpěný než oficiální – a podobně tomu bylo i s jeho politickou činností.

Mertla vedla v letech 1974 až 1989 v patrnosti i Státní bezpečnost. Ke spolupráci jej nezískala, pečlivě ale do jeho svazku přidávala každou informaci o tom, co kde řekl nebo napsal; trvale byl podezřelý ze šíření „pravicové ideologie“.

Poslechněte si celé Portréty ve kterých tíživou situaci křesťansky orientovaného literáta na okraji společnosti přibližuje historik Edurad Burget.

Spustit audio
autor: David Hertl

Související