Milada Součková. Spisovatelka, po které zůstalo „jen“ její dílo
„V Součkové si nadání určité povahy dovedlo přesně uvědomit svůj ráz a pak si nalézt látku, již poznalo jako svou. Což vše je podmínkou skutečné umělecké osobnosti a cestou k ní,“ napsal v roce 1941 kritik Václav Černý v recenzi románu Milady Součkové Zakladatelé. Jméno nadějné spisovatelky zná však u nás dnes jen málokdo.
Kdejaký současný literární autor si v textech pohrává s odkazy na slavná díla minulosti, snaží se je uchopit, karikovat nebo i destruovat. Tenhle přístup vyžaduje ale dvě základní podmínky: že autor hluboce zná literární tradici – a že stejně tak zná původní díla i čtenář. Není to jednoduché a každý podobný experiment je určen spíš intelektuálněji založenému publiku než tomu, které sáhne po knížce blízko vchodů do knihkupectví, těm na pultech s vývěskou „nejprodávanější“.
Takovou vysoce intelektuální literaturu psala i Milada Součková (1899-1983), která téměř polovinu života strávila daleko od rodné Prahy, v USA. Po konci druhé světové války byla vyslána jako kulturní atašé na náš konzulát v New Yorku a po únoru 1948 se rozhodla do komunisty ovládnutého Československa nevracet.
Exkluzivní tvorba
Na rozdíl od jiných exulantů si v té chvíli nemohla stěžovat na nepřízeň osudu: přednášela českou literaturu a další slovanské literatury na univerzitách v Harvardu (1950–1962), v Chicagu (1962–1969) a v Berkley (1970–1973). Její američtí kolegové věděli nebo tušili, že mezi sebou mají ženu, která před válkou vydala kdesi v Československu několik románů a neotřelých experimentálních próz.
Zasvěceným americkým čtenářům byly určeny její odborné jazykovědné texty v Harvard Library Bulletin nebo v Books Abroad, česká komunita ve svobodném světě si mohla její literární práce přečíst v newyorských periodikách Perspektivy nebo Proměny, přispívala také do hamburské Sklizně.
Rok 1971: Česká kniha ve světě. Škvorecký využil svobodu k prospěchu světa
„Byla to práce těžká, namáhavá, ale ohromně krásná. Nesmírně mě těšilo, že jsem mohl kolegům knihy vydat a dát tomu tu nejlepší péči, jakou jsme byli schopni," řekl v roce 2004 Josef Škvorecký o činnosti nakladatelství '68 Publishers.
„Žádná z autorčiných básnických knih nebyla přeložena do angličtiny. Ani v exilu samotném nebyla poezie Milady Součkové rozšířenou četbou. Podílela se na tom exkluzivita spisovatelčiny tvorby i malý zájem exilové čtenářské obce o poezii. Součková jako by stála mimo exilový i domácí americký kontext,“ napsal o Součkové literární vědec Vladimír Papoušek.
Důkladná péče o soukromí
Součková byla od roku 1963 i knihovnicí Harvardovy univerzity, kde se jí podařilo shromáždit asi největší a velmi cenný soubor české literatury mimo území naší republiky.
Pro historiky je Součková těžko uchopitelnou osobností, protože s mimořádnou důkladností pečovala o soukromí. Tvrzení, že po ní „nic“ nezůstalo (kromě jejího díla) není až tak nepravdivé: zbylo jen několik osobních dokladů a posledních dopisů, před smrtí se postarala i o to, aby si přátelé rozebrali její nábytek…
Doma byla Součková „objevena“ až poté, co začaly po roce 2000 vycházet její sebrané spisy; v roce 2010 získaly ocenění Magnesia Litera za nakladatelský čin. Řada jejích pronikavých textů už byla od 90. let vysílána i v rozhlasu. U příležitosti 120 let od narození připomíná Miladu Součkovou v pořadu Portréty publicista Pavel Hlavatý.
Související
-
Miroslav Holub, nevšední básník všedního dne
„Skutečně velký duch zmatky ve svém srdci neinzeruje,“ napsal Miroslav Holub (1923-1998), jeden z našich nejpřekládanějších básníků. Jeho básně byly přeloženy do 38 jazyků.
-
Není možné být angažovaným autorem, říkal Sławomir Mrożek
„Mám pro emigraci talent,“ prohlásil o sobě jednou s nadsázkou polský satirik, dramatik a spisovatel Sławomir Mrożek (1930-2013).
-
Dušan Hamšík – spisovatel, kterého semlela doba
Před rokem 1968 skvělý reportér a nadějný spisovatel – po roce 1968 jeden ze „zakázaných“ a nakonec spolupracovník Státní bezpečnosti. To byl osud Dušana Hamšíka.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
