Milada Součková. Spisovatelka, po které zůstalo „jen“ její dílo

10. leden 2019
Rozhlasové vysílání k 50. výročí založení dívčího reálného gymnázia Krásnohorská, třetí zleva je Milada Součková

„V Součkové si nadání určité povahy dovedlo přesně uvědomit svůj ráz a pak si nalézt látku, již poznalo jako svou. Což vše je podmínkou skutečné umělecké osobnosti a cestou k ní,“ napsal v roce 1941 kritik Václav Černý v recenzi románu Milady Součkové Zakladatelé. Jméno nadějné spisovatelky zná však u nás dnes jen málokdo.

Kdejaký současný literární autor si v textech pohrává s odkazy na slavná díla minulosti, snaží se je uchopit, karikovat nebo i destruovat. Tenhle přístup vyžaduje ale dvě základní podmínky: že autor hluboce zná literární tradici – a že stejně tak zná původní díla i čtenář. Není to jednoduché a každý podobný experiment je určen spíš intelektuálněji založenému publiku než tomu, které sáhne po knížce blízko vchodů do knihkupectví, těm na pultech s vývěskou „nejprodávanější“.

Zdenek Rykr (cca v roce 1923)

Takovou vysoce intelektuální literaturu psala i Milada Součková (1899-1983), která téměř polovinu života strávila daleko od rodné Prahy, v USA. Po konci druhé světové války byla vyslána jako kulturní atašé na náš konzulát v New Yorku a po únoru 1948 se rozhodla do komunisty ovládnutého Československa nevracet.

Exkluzivní tvorba

Na rozdíl od jiných exulantů si v té chvíli nemohla stěžovat na nepřízeň osudu: přednášela českou literaturu a další slovanské literatury na univerzitách v Harvardu (1950–1962), v Chicagu (1962–1969) a v Berkley (1970–1973). Její američtí kolegové věděli nebo tušili, že mezi sebou mají ženu, která před válkou vydala kdesi v Československu několik románů a neotřelých experimentálních próz.

Zasvěceným americkým čtenářům byly určeny její odborné jazykovědné texty v Harvard Library Bulletin nebo v Books Abroad, česká komunita ve svobodném světě si mohla její literární práce přečíst v newyorských periodikách Perspektivy nebo Proměny, přispívala také do hamburské Sklizně.

Rok 1971: Česká kniha ve světě. Škvorecký využil svobodu k prospěchu světa

Expozice knih vydaných nakladatelstvím 68 Publishers

„Byla to práce těžká, namáhavá, ale ohromně krásná. Nesmírně mě těšilo, že jsem mohl kolegům knihy vydat a dát tomu tu nejlepší péči, jakou jsme byli schopni," řekl v roce 2004 Josef Škvorecký o činnosti nakladatelství '68 Publishers.

„Žádná z autorčiných básnických knih nebyla přeložena do angličtiny. Ani v exilu samotném nebyla poezie Milady Součkové rozšířenou četbou. Podílela se na tom exkluzivita spisovatelčiny tvorby i malý zájem exilové čtenářské obce o poezii. Součková jako by stála mimo exilový i domácí americký kontext,“ napsal o Součkové literární vědec Vladimír Papoušek.

Důkladná péče o soukromí

Součková byla od roku 1963 i knihovnicí Harvardovy univerzity, kde se jí podařilo shromáždit asi největší a velmi cenný soubor české literatury mimo území naší republiky.

Pro historiky je Součková těžko uchopitelnou osobností, protože s mimořádnou důkladností pečovala o soukromí. Tvrzení, že po ní „nic“ nezůstalo (kromě jejího díla) není až tak nepravdivé: zbylo jen několik osobních dokladů a posledních dopisů, před smrtí se postarala i o to, aby si přátelé rozebrali její nábytek…

Doma byla Součková „objevena“ až poté, co začaly po roce 2000 vycházet její sebrané spisy; v roce 2010 získaly ocenění Magnesia Litera za nakladatelský čin. Řada jejích pronikavých textů už byla od 90. let vysílána i v rozhlasu. U příležitosti 120 let od narození připomíná Miladu Součkovou v pořadu Portréty publicista Pavel Hlavatý.

Spustit audio
autor: David Hertl

Související