Veronika Lefrancois: Italská turistika ve vlastním městě
Ve Florencii je krásně i na podzim a letošní listopad se mimořádně vydařil. Toskánské slunce v podstatě každý den zalévalo zelené kopečky nad městem a odráželo se na kupoli florentského dómu.
Co je to ale obyvatelům platné, když druhá vlna covidové pandemie přinutila vládu zařadit celý region do červené zóny, tedy do té nejkritičtější, co se týče šíření nákazy.
Čtěte také
To znamená, že všechny obchody jsou zase zavřené, kromě těch nezbytných, a to nemluvím o restauracích, kavárnách nebo muzeích. Z domu se smíme vzdalovat jen v případě nutnosti a pouze s vlastnoručně podepsaným prohlášením o důvodu vycházky. Po nějakém čase práce z domu a občasných výletech do samoobsluhy už toho má člověk přece jen dost. Jistě víte, co mám na mysli.
A tak jsem začala uvažovat, jak si trochu zpestřit monotónnost každodenní karanténní rutiny, už i proto, že se nám přiblížilo výročí svatby. Oslavit je doma u kuchyňského stolu mi přišlo tak trochu smutné.
Ale při pochůzkách po ulicích Florencie jsem si všimla, že některé hotely zůstaly kupodivu otevřené a že na recepci posedává mírně znuděný personál. Rychlá kontrola hotelové nabídky na internetu mi potvrdila, že přestože mnoho hotelů tuto sezónu vzdalo a z důvodu pandemie se načas úplně uzavřelo, přece jen jich nemálo zůstává otevřených.
Recepční byl celý šťastný
Čtěte také
Navíc při současné ultranízké turistické sezóně jsou ceny za pokoje opravdu lidové, a to i v poměrně luxusních hotelích v centru města. V hlavě se mi zrodil plán na turistický víkend v mezích momentálních možností a při naprostém dodržení karanténních nařízení.
Turistika ve vlastním městě je sice trochu neobvyklá, ale za současné situace je vítaná jakákoliv změna prostředí. Po krátkém váhání mezi hotelem v historickém paláci v centru Florencie, anebo ve vile nad městem obklopené renesanční zahradou jsem zvolila druhou možnost.
I když se vila nachází stále uvnitř města, přece jen je kolem spousta zeleně a člověk se vlastně octne uprostřed přírody. Tak jsme v sobotu naložili kola a autem popojeli jen asi deset minut od našeho domu do renesanční vily na kopci skryté za stěnou cypřišů, za kterou jsme se nikdy předtím nedostali. U vchodu už na nás čekal recepční, celý šťastný, že může v hotelu uvítat nějaké hosty, ať už přijeli odkudkoliv! Ubezpečil nás, že ačkoliv restaurace v celém městě smějí podávat jídlo pouze na odnos domů, hotely mají výjimku a mohou servírovat večeře přímo ve své restauraci.
Čtěte také
Ubytovali jsme se a vyšli do zahrady obdivovat výhled na Florencii. Ne že bychom byli úplně sami – prosluněným parkem se procházely ještě dvě až tři další dvojice, se kterými jsme se později setkali znovu v hotelové restauraci.
Obsluha byla nesmírně rychlá a číšníci neuvěřitelně milí a úslužní, snad i trochu více než za normálních okolností. Měli jsme takový dojem, že nás rádi vidí.
Dá se říct, že víkend splnil, a možná i trochu předčil naše očekávání. Po projížďce na kolech po okolí vily jsme se v neděli vrátili domů osvěžení jako po krátké dovolené.
Kromě toho nás hřál tak trochu pokrytecký pocit, že jsme naším skromným způsobem pomohli místnímu turistickému ruchu, který už několik měsíců skomírá.
Autorka je publicistka
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
