Únor 1948: konec poválečné hry na demokracii

9. únor 2018
Klement Gottwald

Poválečná polodemokracie v Československu končí. Komunisté využívají chyb svých politických oponentů a přesouvají konečný zápas na ulici. Jejich výhružné mítinky zaplavily celou republiku a nenajde se síla, která by jim dokázala čelit. Tak vypadal konec třetí republiky.

V únoru 1948 došlo i na nás. Vedle okupačními zónami rozděleného Rakouska a stranou ležícího Finska (tomu únorové události u nás paradoxně pomohly a následující desetiletí prožilo sice s vnucenou a velmi svéráznou neutralitou, ale jinak uchráněno nejhoršího) bylo v té době Československo poslední zemí v sovětské sféře vlivu, která ještě alespoň v něčem připomínala demokracii.

Mezi deficity tohoto útvaru nazývaného třetí republika patřil například fakt, že v zemi nesměla existovat politická opozice (všechny strany byly sdruženy ve „státotvorné“ Národní frontě), dále skutečnost, že obnovený parlament byl pouze jednokomorový, k tomu byla výrazně omezena svoboda sdělovacích prostředků a na sovětský nátlak odmítnut Marshallův plán. Řada osobností se ze západní emigrace vůbec nevrátila (Lev Prchala, Josef Kodíček, Karel Brušák) a další odešly do exilu ještě v období třetí republiky (Toyen, Ivan Jelínek).

Beneš jako pozitivum

Mezi nesporná pozitiva však patřil pořád ještě úřadující prezident Beneš (jakkoliv nemocný a politicky stále slábnoucí), některé výrazné osobnosti v nekomunistických stranách (a relativní autonomie těchto stran), poměrně nezávislá justice a nevelký segment svobodného tisku.

Dne 20. února podává dvanáct demokratických ministrů demisi (dva další se připojují 25.). Po několikadenním nátlaku komunistické ulice, pečlivě řízené z komunistického sekretariátu, nemocný prezident Edvard Beneš ustupuje a 25. února pod nátlakem jmenuje vládu obrozené Národní fronty. Plnohodnotná komunistická totalita v Československu začíná.

Hlavním zdrojem v rozhlasovém archivu byly pro nás nahrávky několika mítinků a dalších nátlakových akcí „pohnutých únorových dní“, jak se někdy – poměrně výstižně – říkalo. Pohnuté opravdu byly.

Prezident Edvard Beneš v rozhlase

Záznamy z nátlakových akcí

Už 21. února se konala mohutná komunistická manifestace na Staroměstském náměstí. Ze záznamu jsme vybrali slova premiéra Gottwalda, kterými překroutil podstatu vládní krize, dále část hysterického vystoupení místopředsedkyně pražské sociální demokracie Vlasty Koušové-Petránkové (na akci řečnili i quislingové z jiných politických stran), ukázku z podlézavého projevu spisovatele Jana Drdy (ten „zastupoval“ inteligenci) a rozloučení rozhlasového komentátora, které napovídalo, že tento důležitý sdělovací prostředek již mají komunisté opravdu pevně v rukách.

Tentýž den se konala řada dalších nátlakových mítinků, v archivu se dochoval ještě záznam z Brna – vybrali jsme z něj alespoň dvě ukázky z projevů tajemníka krajského výboru KSČ Šlinga (později spolusoudruhy popraveného společně se Slánským) a předsedy Zemského národního výboru Píška.

Další důležitou a zvukově dochovanou komunistickou nátlakovou akcí byl celostátní sjezd závodních rad a odborových organizací, který se konal v pražském Průmyslovém paláci. Z dochovaného záznamu jsme vybrali dva pozoruhodné vstupy rozhlasových reportérů, dále klíčovou pasáž ze zásadního projevu tehdejšího předsedy Ústřední rady odborů Antonína Zápotockého a kratší ukázku z projevu bývalého tajemníka protektorátních odborů (a v té době komunistického krtka v sociální demokracii) Evžena Erbana.

Tyto ukázky pak doplňuje ještě úryvek z vystoupení dělníka Šípy v brněnské Zbrojovce v průběhu generální stávky a slavná slova vítězného Klementa Gottwalda „právě jsem se vrátil z Hradu...“ z 25. února na Václavském náměstí.

Únor 1948

To vše je pak zarámováno dochovaným fragmentem projevu prezidenta Edvarda Beneše z počátku února a rozhlasovým vystoupením profesora Zdeňka Nejedlého (čerstvě jmenovaného ministra školství a osvěty) z 26. února, který bagatelizoval dvě vysokoškolské demonstrace proti komunistickému puči, mimochodem jediné, ke kterým u nás došlo.

autor:Pavel Hlavatý
  • 20. století