Únor 1948: konec poválečné hry na demokracii

V únoru 1948 tak došlo i na nás. Vedle okupačními zónami rozděleného Rakouska a stranou ležícího Finska, kterému únorové události u nás paradoxně pomohly a následující desetiletí prožilo se svéráznou neutralitou, bylo v té době Československo poslední zemí v sovětské sféře vlivu, která ještě alespoň v něčem připomínala demokracii.

Mezi deficity tohoto útvaru nazývaného třetí republika patřil například fakt, že v zemi nesměla existovat politická opozice.

Místo několika stran jedna Národní fronta

Všechny strany byly sdruženy ve „státotvorné“ Národní frontě. Obnovený parlament byl pouze jednokomorový, k tomu byla výrazně omezena svoboda sdělovacích prostředků a na sovětský nátlak byl odmítnut i Marshallův plán.

Řada osobností se ze západní emigrace vůbec nevrátila (Lev Prchala, Josef Kodíček, Karel Brušák) a další. Všichni odešli do exilu ještě v období třetí republiky (Toyen, Ivan Jelínek).

Beneš jako pozitivum

Mezi nesporná pozitiva však patřil pořád ještě úřadující prezident Beneš, jakkoliv nemocný a politicky stále slábnoucí. Některé výrazné osobnosti v nekomunistických stranách, a relativní autonomie těchto stran, poměrně nezávislá justice a nevelký segment svobodného tisku.

Mezi nesporná pozitiva patřil pořád ještě úřadující prezident Beneš|foto: Archiv ČRo

Dne 20. února podává 12 demokratických ministrů demisi, a dva další se připojují o pár dní později 25. února. Po několikadenním nátlaku komunistické ulice, pečlivě řízené z komunistického sekretariátu, nemocný prezident Edvard Beneš ustupuje a 25. února pod nátlakem jmenuje vládu obrozené Národní fronty. Tak v Československu začala plnohodnotná komunistická totalita.

Hlavním zdrojem v rozhlasovém archivu pro nás byly nahrávky několika mítinků a dalších nátlakových akcí „pohnutých únorových dní“, jak se někdy, a poměrně výstižně, říkalo. Pohnuté opravdu byly.

Záznamy z nátlakových akcí

Už 21. února se konala mohutná komunistická manifestace na Staroměstském náměstí. Ze záznamu jsme vybrali slova premiéra Gottwalda, kterými překroutil podstatu vládní krize, dále část hysterického vystoupení místopředsedkyně pražské sociální demokracie Vlasty Koušové-Petránkové, a na akci řečnili i quislingové z jiných politických stran.

Čtěte také

Krvavé jaro 1950: proces s Miladou Horákovou, projev Marty Gottwaldové a slovo dostali i dělníci

Uslyšíte i ukázku z podlézavého projevu spisovatele Jana Drdy, který „zastupoval“ inteligenci, nebo rozloučení rozhlasového komentátora, které napovídalo, že tento důležitý sdělovací prostředek mají komunisté už opravdu pevně v rukách.

Ve stejný dne se konala řada dalších nátlakových mítinků, v archivu se dochoval ještě záznam z Brna – vybrali jsme z něj alespoň dvě ukázky z projevů tajemníka krajského výboru KSČ Šlinga, později spolusoudruhy popraveného společně se Slánským, a předsedy Zemského národního výboru Píška.

Další důležitou a zvukově dochovanou komunistickou nátlakovou akcí byl celostátní sjezd závodních rad a odborových organizací, který se konal v pražském Průmyslovém paláci.

Z dochovaného záznamu jsme vybrali dva pozoruhodné vstupy rozhlasových reportérů, dále klíčovou pasáž ze zásadního projevu tehdejšího předsedy Ústřední rady odborů Antonína Zápotockého a kratší ukázku z projevu bývalého tajemníka protektorátních odborů, a v té době komunistického krtka v sociální demokracii Evžena Erbana.

V únoru 1948 velel František Kriegel Lidovým milicím|foto: Archiv ČRo

Tyto ukázky pak doplňuje ještě úryvek z vystoupení dělníka Šípy v brněnské Zbrojovce v průběhu generální stávky a slavná slova vítězného Klementa Gottwalda „právě jsem se vrátil z Hradu...“ z 25. února na Václavském náměstí.

To vše je pak zarámováno dochovaným fragmentem projevu prezidenta Edvarda Beneše z počátku února a rozhlasovým vystoupením profesora Zdeňka Nejedlého, tehdy čerstvě jmenovaného ministra školství a osvěty z 26. února, který bagatelizoval dvě vysokoškolské demonstrace proti komunistickému puči, mimochodem jediné, ke kterým u nás došlo.

Celý pořad si poslechněte v audiozáznamu.