Století příběhů: Sportovci se v komunistické zemi stávali nástrojem propagandy i oběťmi perzekuce – 1. díl

Čtěte také

Zápasníka Cibulku komunisté poslali na 22 let do uranového lágru. Ukradl náklaďák, prorazil bránu a ujel

V zákoně o organizaci tělesné výchovy a sportu z roku 1952 stojí: „Tělesná výchova a sport jako významná složka kultury je neodlučitelnou součástí socialistické výchovy. Jejím úkolem je především udržovat a zlepšovat zdraví lidu, zvyšovat jeho tělesnou a brannou zdatnost a pracovní výkonnost a vychovávat k odhodlanosti a statečnosti při obraně vlasti a jejího lidově demokratického zřízení v duchu socialistického vlastenectví, jakož i v boji za udržení světového míru.“

A ještě v roce 1980 psal autor oficiální publikace o dějinách slovenského sportu Jaromír Perútka: „Světonázorovým a ideovým základem tělesné kultury je marxismus-leninismus a marxisticko-leninské učení o všestranné výchově, zaměřené na přípravu občanů – budovatelů a obránců socialistické vlasti a organizačním základem je jednota a vzájemná provázanost povinných a dobrovolných forem tělesné výchovy.“

Čtěte také

Politika a sport: Životní pouť Áji Vrzáňové byla jako pohádka i horor

Nová dvojdílná série ze speciálního podcastového cyklu Století příběhů je věnována právě sportu a osudům sportovců v komunistickém Československu. Století příběhů vzniká ve spolupráci Českého rozhlasu Plus a Paměti národa. Pořad připravují Adam Drda a Mikuláš Kroupa.

Do Los Angeles se nepojede

Před čtyřiceti lety, v roce 1984, se českoslovenští sportovci nesměli zúčastnit letních olympijských her v Los Angeles. Příkaz přišel od sovětských soudruhů a podřídil se mu celý „východní blok“ (s výjimkou Rumunska a Jugoslávie, tedy zemí, které měly specifické postavení).

Komunisté tvrdili, že americké hry podléhají přílišné komercionalizaci a že by se na nich sportovci nemohli cítit bezpečně. Ve skutečnosti se jednalo se o odvetu za to, že o čtyři roky dříve bojkotovaly Spojené státy americké (a více než 60 dalších zemí) olympiádu v Moskvě, a to proto, že SSSR krátce předtím přepadl Afghánistán.

Čtěte také

Politika a olympiáda: OH v Moskvě a Los Angeles. Když vy nám bojkot, tak my vám taky

Českoslovenští komunisté v roce 1984 vůli moskevských soudruhů bez odporu přijali. Mocenský zásah do života sportovců, kteří se usilovně připravovali na olympiádu, pro ně nejspíš nepředstavoval zásadní dilema: po únoru 1948 určovali komunisté životy sportovců stejně, jako životy všech ostatních.

Profesionální sportovci podle stranického pohledu nereprezentovali jen sebe, své kluby a svou zemi, ale také úspěšnou komunistickou politiku a vůbec pokrokový tábor míru, mnozí z nich jako členové oddílu Dukla také Československou lidovou armádu. Na sportovce bylo – podobně jako například na herce – víc vidět, stali se vděčnými nástroji propagandy. Zároveň platí, že byli vystaveni korupčním nabídkám, kádrování a politickým tlakům, jako jiní obyvatelé Československa. A měli také stejnou zkušenost s politickou perzekucí.

Autoři Století příběhů Mikuláš Kroupa a Adam Drda v první části podcastu připomínají s využitím osobních výpovědí z archivu Paměť národa, že hned po únoru odešla řada vrcholových sportovců do exilu: v roce 1949 emigroval například tenista Jaroslav Drobný, který za pár let vyhrál Wimbledon, v roce 1950 krasobruslařka Ája Vrzáňová.

Čtěte také

Odsouzeni pro výstrahu. Příběh skvělého hokejisty Augustina Bubníka a československého reprezentačního týmu

Věnují se také případu z roku 1950, kdy KSČ zlikvidovala z politických důvodů celou československou hokejovou representaci: v neveřejném procesu Modrý a spol. v říjnu 1950 bylo 12 hokejistů odsouzeno za údajné politické zločiny k nepodmíněným trestům.

Například brankář Bohumil Modrý dostal 15 let, střelec Augustin Bubník (v pořadu ho také uslyšíte) dostal po brutálním vyšetřování za údajnou špionáž, velezradu a rozvracení státního zřízení 14 let vězení. Hráči skončili v jáchymovských uranových dolech.

Případ Zátopek

Vedle vrcholových sportovců, kteří komunistické Československo opustili nebo se stali oběťmi perzekuce, tu však jsou i problematičtější případy. Například legendární běžec a olympionik Emil Zátopek, který podporoval komunistickou politiku a stal se součástí propagandistické mašinérie.

Čtěte také

Emil Zátopek byl rukojmím totalitního státu. Stal se z něj idol, který byl na oplátku zapojen do propagandy, míní historik

V roce 1952 obdržel Zátopek Řád republiky, do KSČ vstoupil podle dostupných údajů roku 1953, už předtím působil v armádě, pracoval jako úředník Čepičkova ministerstva obrany, od roku 1956 byl dle archivů rovněž spolupracovníkem vojenské kontrarozvědky.

„V červnu 1950 otisklo Rudé právo článek, z něhož vyplývá, že tehdejší kapitán Zátopek vítal rozsudek, vynesený v procesu s Miladou Horákovou. On to později popíral, říkal, že to vyšlo bez jeho vědomí, ale myslím, že to vyjádření zapadá do celkového kontextu jeho tehdejšího veřejného počínání,“ říká Adam Drda.

Prohlášení Emila Zátopka k olympiádě v Los Angeles, Rudé právo, 14. května 1984|foto:Post Bellum

A připomíná, že Emil Zátopek mimo jiné vyhlašoval podporu komunistické politice ještě v květnu 1984 během výše zmíněného komunistického bojkotu olympiády v Los Angeles: „Zátopek tehdy pobýval v západním Německu a redaktorům Rudého práva po telefonu sděloval, že proti americké „komercionalizaci“ olympijských ideálů protestoval už v březnu, kdy dlel pro změnu v Řecku. Už jen z těch míst jeho výskytu je, myslím, dobře vidět, že byl spíš součástí režimu, než jeho obětí nebo dokonce odpůrcem.“

Více se dozvíte z první části dvoudílné „sportovní série“ Století příběhů.