Spolupracovalo Československo s Wiesenthalem při stíhání nacistických zločinců?

Kancelář ve Vídni se stala centrem jeho bádání. Měl své příznivce, ale stejně tak i odpůrce. Jeho bádání se dotýkalo také Československa – díky němu dodnes existují nepromlčitelné zločiny, tedy zločiny proti lidskosti.

Ne pomsta, ale spravedlnost

Wiesenthal říkával, že klíčové pro něj není pomstít se, ale že ho zajímá pouze spravedlnost. Přesto jeho celoživotní bádání, které mohlo pohledem zvenčí hraničit až s posedlostí, nebylo všude a vždy vítáno. Důvody, proč se Wiesenthal někde „nehodil“, nebo byl dokonce považován za nepřátelskou osobu, se lišily.

Čtěte také

Byli po 2. světové válce potrestáni všichni zločinci? To určitě nebyli, odpovídá historik

„Problémy měl i s řadou oficiálních míst v Rakousku a Německu. Ve snaze dopátrat se nacistických zločinců byl jejich ‚živým svědomím‘. Nacisté se často skrývali právě na území těchto států a první dva tři roky, kdy existovala spojenecká správa Německa i Rakouska, to úsilí bylo značné, posléze ale utlumeno. Existovaly také organizace, které bývalým nacistům pomáhaly, např. ODESSA či Stille Hilfe,“ vysvětluje host pořadu, historik Vojtěch Kyncl.

Dodejme, že i přes v jistém období značné úsilí ve stíhání nacistických zločinců států tzv. východního bloku, se přístup těchto států také v jednotlivých dekádách minulého století lišil. Geopolitické vztahy se totiž promítaly do všech oblastí, tuto nevyjímaje.

Hon na Eichmanna

Přelom i pro samotného Wiesenthala přinesla polovina 60. let. Hrozilo promlčení nacistických zločinů a do toho vstoupilo dopadení jednoho z aktérů, Adolfa Eichmanna.

Právě on byl strůjcem tzv. konečného řešení. Žil v utajení v Argentině a izraelské zpravodajské službě se ho podařilo vypátrat, i s pomocí informací Simona Wiesenthala. Eichmann stanul v Jeruzalémě před soudem, byl odsouzen a popraven. Právě jeho případ byl tím, který způsobil, že se zločiny proti lidskosti staly nepromlčitelnými.

Čtěte také

Adolf Eichmann – dirigent konečného řešení

Adolf Eichmann byl spojený i s Československem. V archivu ministerstva zahraničních věcí je dokument, který konstatuje: „V roce 1939 byl Eichmann přechodně přeložen do Prahy, kde rovněž založil centrálu pro vystěhování Židů. Nedaleko této úřadovny v Praze 18 se zmocnil prostorné vily s rozlehlou zahradou v ulici U laboratoře. Nechal z ní vystěhovat židovského majitele i ostatní nájemníky. V této vile bydlel Eichmann s rodinou po celou dobu války.“

Ve vile s nimi bydlela ještě další rodina, Lukášovi. Karel Lukáš byl důstojníkem předválečné československé armády, jeho žena Marie, se kterou se oženil v roce 1931, byla sestrou Eichmannovy ženy Veroniky.

Obě sestry pocházely z rodiny Lieblových z jižních Čech. Při hledání tohoto zločince Wiesenthal zjistil, že svědectví o údajné Eichmannově smrti z května 1945 v Praze je od jednoho jediného člověka, a tím byl jeho švagr Karel Lukáš, alias Karl Lukas. A rozjela se celá mašinérie, která končí Eichmannovou popravou.

„Nepřítel komunistického hnutí“

Komunistické Československo nevědělo, co si s Wiesenthalem počít. Na jednu stranu mohli být „na jedné lodi“, protože stíhání a potrestání nacistů bylo společné, na straně druhé ale i do tohoto procesu vstupovala ideologie a tzv. vyšší zájmy. Důkazem je text, který reaguje na žádost Wiesenthala a jeho Dokumentačního centra o poskytnutí materiálů.

Logo|foto:Český rozhlas

„Předseda Svazu protifašistických bojovníků odchylně od ostatních členů komise doporučuje, aby byla Dokumentačnímu centru poskytnuty jen informace už jinak zveřejněné a v takovém rozsahu, v jakém by mohly být poskytnuty kterémukoliv jinému soukromému zájemci… Wiesentahl patří do nepřátel komunistického hnutí a byl iniciátorem štvavých kampaní proti ČSSR.“

Jak rozumět tomuto konstatování? „Především šlo o to, že Wiesenthalovo centrum bylo soukromé, nezaštiťoval ho žádný stát. Dále Československo oficiálně neuznávalo stát Izrael a do toho mělo ještě komplikovaný vztah k západnímu Německu,“ vysvětluje historik Kyncl.

Obrat v 90. letech

V 70. letech se na přístupu k Wiesenthalovi nic nezměnilo. Dokládá to fakt, že v roce 1977 vznikla speciální databáze SEED – Systém sjednocené evidence poznatků o nepříteli, která zpracovávala databázi pro celý socialistický blok.

Tom Segev: Simon Wiesenthal. Skutečnost a legenda|foto:Nakladatelství Paseka

Centrální počítač, ve kterém databáze byla, byl v Moskvě a i zde bylo mezi „nepřáteli“ uvedeno jméno Simona Wiesenthala. I to svědčí o jeho „nepohodlnosti“ nejen pro Československo, ale pro celý komunistický blok. A tak se zdá, že opravdu tím zásadním problémem byl Wiesenthalův antikomunismus.

„Československo samo nestíhalo v některých obdobích nijak iniciativně… Dokonce řadu nacistů nebo jejich spolupracovníků využívalo ve zpravodajských službách, a to jak v tuzemsku, tak v zahraničí. Hrozilo, že by mohli být odhaleni a že by je mohl pomoci odhalit právě Wiesenthal. Situace se změnila v 90. letech, ale to je třeba uvést, že to měl už i Wiesenthal zcela jinou pozici. Byl světově uznávaným, ale bohužel řada z těch, kteří měli být potrestáni, už nežila.“

Pořad Spolupracovalo Československo s Wiesenthalem při stíhání nacistických zločinců? z cyklu Jak to bylo doopravdy připravila a moderuje Ivana Chmel Denčevová, hostem byl historik Vojtěch Kyncl, režii měl Michal Bureš.