Adolf Eichmann – dirigent konečného řešení

7. duben 2016
Adolf Eichmann přibližně v roce 1942

„V životě bylo pro mě nejdůležitější poslouchat rozkazy,“ napsal Adolf Eichmann ve svých pamětech. Tím se tento nacistický důstojník snažil zbavit viny za smrt 6 miliónů Židů, kteří zahynuli v důsledku jím vytvořeného plánu.

Objeven 15 let po válce

Strůjce holokaustu Eichmann, narozený v březnu 1906 v Solingenu v Porýní, se stal členem Hitlerovy NSDAP v roce 1932. „Židovskou otázkou“ se v rámci SS začal zabývat o 2 roky později. Po obsazení Rakouska v roce 1938 byl poslán do Vídně, kde založil Ústřednu pro židovské vystěhovalectví, o rok později stál u založení podobné ústředny v Praze.


Pětapadesát let od procesu s Adolfem Eichmannem připomene další pořad z cyklu Portréty, ve kterém se nad neblahým působením nacistického zločince zamyslí publicista Pavel Hlavatý.

Eichmann začal organizovat zatýkání a postupně i přesuny Židů do koncentračních táborů. Po začátku války stoupl jeho vliv, když byl jmenován do čela přesídlovacího, později „židovského“ referátu Gestapa. Eichmann hrál významnou roli při přípravě konference ve Wannsee v lednu 1942, jejímž hlavním cílem bylo zajistit „konečné řešení“ židovské otázky.

Vrcholem jeho činnosti byla v roce 1944 deportace bezmála půl milionu maďarských Židů do Osvětimi. Ještě 15 let po konci války se Eichmann ukrýval, nalezen byl ale v Argentině a v květnu 1960 unesen izraelskou tajnou službou do Izraele. Soudní proces s ním začal 11. dubna 1961. Eichmann v něm byl odsouzen k trestu smrti a 31. května 1962 popraven.

Mohli jsme udělat víc…

Identifikační dokument Červeného kříže, který Adolf Eichmann použil v roce 1950 pro vstup do Argentiny

Soud s tehdy pětapadesátiletým Eichmannem přitáhl celosvětovou pozornost, arabské listy z Egypta, Sýrie či Jordánska například nijak neskrývaly sympatie s Eichmannem, dokonce ani lítost nad tím, že „svou práci Eichmann nestihl dokončit“. Obžalován byl v 15 bodech, které zahrnovaly zločiny proti židovskému národu, zločiny proti lidskosti a členství ve zločineckých organizacích (SS, SD a Gestapu).

Obžaloba se opírala o zákon o potírání nacistů a kolaborantů z roku 1950. Na všech 15 bodů Eichmann ze své kabiny z neprůstřelného skla odpověděl: „Ve smyslu obžaloby nevinen.“ Během procesu svědčilo proti Eichmannovi mnoho lidí, kteří holokaust přežili a dokazovali jeho vinu při transportech Židů do vyhlazovacích táborů.

Eichmann se – podobně jako řada nacistů během Norimberského procesu – snažil přesvědčit soud o tom, že rozhodnutí přijímal jediný muž, Adolf Hitler, a že on pouze poslouchal rozkazy. Když se ho hlavní prokurátor Gideon Hausner zeptal, zda se považuje za vinného vraždou milionů Židů, Eichmann odpověděl: „Právně ne, z lidského hlediska ano. Odpovídal jsem za jejich deportace.“

Při procesu byly ale použity záznamy z rozhovoru, který Eichmann vedl v Argentině v polovině 50. let s jedním nacistickým novinářem. Vyplývá z nich, že tento přesvědčený antisemita nebyl pouhým „příjemcem rozkazů“, ale „idealistou“, který litoval pouze toho, že se mu nepodařilo vyvraždit všechny Židy: „Nesplnil jsem svůj úkol pořádně, mohli jsme udělat víc,“ řekl v jedné nahrávce z Argentiny

Jsem připraven!

Po 114 stáních bylo hlavní líčení uzavřeno 14. srpna 1961. Dne 11. prosince 1961 soudci oznámili, že Eichmann je ve všech 15 bodech obžaloby vinen. Rozsudek smrti nad Eichmannem vynesl soud v pátek 15. prosince 1961 v 9 hodin ráno. Eichmannovo odvolání izraelský soud zamítl v květnu 1962 s tím, že Eichmann „žádné vyšší rozkazy nedostával, byl sám sobě šéfem a sám rozkazy vydával. (...) Myšlenka konečného řešení by nikdy nenabyla tak pekelných forem, nebýt fanatické horlivosti a nenasytné krvežíznivosti odvolatele a jeho kompliců“.

O milost požádal izraelského prezidenta Jicchaka ben Zviho sám Eichmann i řada dalších osobností. Ben Zvi to 31. května 1962 odmítl. Na popravišti Eichmann řekl: „Ať žije Německo. Ať žije Argentina. Ať žije Rakousko. Nikdy na ně nezapomenu. Pozdravuji svou ženu, rodinu a mé přátele. Jsem připraven. Za krátký čas se znovu setkáme. Umírám s vírou v boha.“ Eichmann byl oběšen ten samý den krátce před půlnocí ve věznici Ramla, jeho tělo bylo spáleno a popel rozprášen z lodi nad Středozemním mořem mimo izraelské výsostné území.

Spor o Eichmanna

Proces, který skončil jediným trestem smrti pro civilistu v poválečné historii Izraele, znamenal obrat i v dějinách židovského státu. Podle americké historičky Deborah Lipstadtové byly právě výpovědi lidí, kteří přežili holokaust, nejdůležitějším aspektem procesu. Po jejich výpovědích se změnil v Izraeli pohled na oběti holokaustu a mnoho Izraelců bylo teprve poté schopno naplno hovořit o vyvražďování.

O procesu napsala slavnou knihu Eichmann v Jeruzalémě. Zpráva o banalitě zla německá filozofka Hannah Arendtová. Ta se snažila ukázat, že holokaust nebyl prováděn morálně zrůdnými jednotlivci se sadistickými sklony, ale lidmi, kteří byli „děsivě normální“. Podle Arendtové nebyl Eichmann antisemitou, hlavním motivem jeho děsivých činů prý byl kariérní postup a poslouchání rozkazů.

Soud s Adolfem Eichmannem

Britský historik se specializací na holokaust David Cesarani ale ve své knize Eichmann. Jeho život a zločiny míní, že Eichmann byl extrémním antisemitou, což bylo důležitou motivací pro jeho genocidní akce. I podle Lipstadtové byl Eichmann jasným antisemitou, což doložila ve své knize Eichmannův proces citací jeho slov před popravou, kdy řekl, že na smrt půjde spokojený, protože zabil miliony Židů.

Spustit audio
autor: David Hertl