Skomírá svoboda slova? Dlouhodobý problém, míní Bělohradský. Podle výzkumů se jí daří, říká Koblížek
Jsou u nás ostrakizovány disentní názory, anebo si jen někteří pletou cenzuru s kritikou? „Ano, myslím, že s tím problém máme. V Česku je sklon k ostrakizaci lidí, kteří si myslí něco jiného,“ říká filozof Václav Bělohradský. „Svobodě slova se u nás daří velmi dobře, podle průzkumů jsme v pořadí šestí na světě,“ nesouhlasí filozof Tomáš Koblížek.
Svoboda slova je opravdu nesmírně široké téma. Musíme si je nějak zúžit, abychom nedošli až ke smyslu bytí, jakkoliv obé souvisí. Ptám se tedy na úvod, zda v Česku panuje svoboda slova, anebo je v ohrožení a omezována? Jaké jsou vaše postoje?
Václav Bělohradský: V Česku je sklon k ostrakizaci lidí, kteří si myslí něco jiného. Známe to z historie. Na Masaryka za obranu židovského podezřelého z vraždy pískali studenti a riskoval své místo. A my si musíme to slovo cenzura rozdělit do takových dvou velkých kontextů...
Čtěte také
Já jsem se ještě zatím na cenzuru neptala. Ptám se, jestli u nás panuje svoboda slova.
Bělohradský: Svoboda slova je vždycky je omezována. Ve dvou takových velkých kontextech. První jsou politické, mocenské, ekonomické zákazy. A druhý je kontext dominance. Společnost jako dominantní síla si poroučí a zakazuje. To je menší problém.
Ale pak je hegemonie, ta pracuje jiným způsobem. Zatímco dominance říká, co nesmíte říkat, hegemonie vám říká, co musíte říkat, abyste vůbec byl subjektem, abyste byl normální.
Čtěte také
S dominancí tedy podle vás momentálně v České republice až tak velký problém nemáme, s hegemonií ano. Nazval byste to tedy významným omezováním svobody projevu, svobody slova?
Bělohradský: Ano, myslím, že s tím problém máme. Protože čtu v liberálním deníku, jako je třeba Referendum, že česká univerzita dává prostor obráncům života, nebo jak se to hnutí jmenuje. A proč by neměla dávat?
Ale to je názor deníku Referendum.
Bělohradský: Ano, ale vnáší to do společnosti strach, který je nejsilnějším zdrojem cenzury. Ale ne strach z toho, že mě zavřou. Strach z toho, že nebudu normální, že budu vyvržen ze společnosti, že mě vyloučí, že budu fašista.
Svobodě slova se u nás daří velmi dobře. Takové ty výroky o vracející se totalitě jsou zčásti slogany, které někdo využívá.
Tomáš Koblížek
Slyšeli jsme, že máme na našem území sklon k ostrakizaci jiných, menšinových, disentních názorů. Máme problém s hegemonií a máme problém se strachem, jak to vidíte vy?
Tomáš Koblížek: Já to vidím přesně opačně. Myslím si, že svobodě slova se u nás daří velmi dobře, že takové ty výroky o vracející se totalitě jsou zčásti takové slogany, které prostě někdo využívá.
To ale pan Bělohradský neřekl.
Koblížek: To neříkal, ale tyto slogany podle mě neodpovídají realitě. Není to jenom můj dojem. Vy jste už zmínila jeden průzkum, ale ještě existují jiné průzkumy. Ne toho, jak lidé vnímají svobodu slova, ale toho, jak na tom vlastně ve skutečnosti se svobodou slova jsme.
Objevila se zpráva z Göteborské univerzity, podle které jsme podle tzv. indexu svobody slova v pořadí šestá země na světě. První je Irsko, a mimochodem Spojené státy jsou velmi daleko za námi a za dalšími evropskými zeměmi, což by mohla být zajímavá zpráva třeba pro pana Vance, který kritizoval Evropu za nedodržování principů svobody slova.
Čtěte také
Takže podle těch měření, nejenom podle Göteborské univerzity, ale třeba také podle Reportérů bez hranic se Česká republika dostala poprvé do první desítky, co se týče svobody tisku.
Takže je to vlastně paradoxní. Na jedné straně ta data a výzkumy ukazují, že svobodě slova se u nás opravdu daří, na druhé straně tu máme podle průzkumu CVVM, který jste zmiňovala vy, asi 37 % lidí, kteří mají dojem, že svoboda slova míří nějakým špatným nebo nebezpečným směrem.
A jak si tento evidentní rozpor vysvětlujete?
Koblížek: Mám tři odpovědi, tři důvody. První důvod je takový, že skutečně někdo může na nějaké lokální úrovni mít zážitek s omezováním svobody slova. A pak se tomu říká projekce. Je to stejné, jako když vás někdo napadne v podchodu a stane se to třikrát za sebou, tak můžete mít dojem, že celá společnost je plná kriminality.
Druhý důvod by byl, že existují slogany nebo narativy ze strany populistických politiků nebo krajní pravice. Krajní pravice toto téma ráda nějak instrumentalizuje, říká, že tady máme vlastně totalitu, ohroženou svobodu slova, a tím se pasuje do role někoho, kdo bude zachráncem lidu. A někdo může na tyto narativy slyšet.
A třetí důvod je, že někdo se v tom výzkumu může takto vyjádřit, aby dal najevo svou obecnou nespokojenost se současným stavem demokracie. Říká se tomu expresivní reportování.
Čtěte také
Prostě jenom chcete dát najevo, že nejste spokojený s tím, jak věci jsou. Protože svoboda slova je takovou hodnotou, která symbolizuje demokratičnost, a když někdo řekne, že se svobodou slova jsme na tom špatně, tak tím chce říct, že tady demokracie strádá.
Našla jsem si také ty tři průzkumy a vyplývá z nich, že Česko by se mohlo po skandinávských zemích ve věci svobody slova považovat skoro za velmoc. Není to pro vás argument, že na tom nejsme nijak zvlášť špatně?
Bělohradský: Myslím, že na tom jsme špatně už po staletí, co se týče svobody slova.
Ale v mezinárodním srovnání jsme na tom opravdu velice dobře.
Bělohradský: To bychom taky museli vědět, jak to srovnávají. Ale už v této řeči, kterou jsme slyšeli, je určitá tendence zmiňovat, že je tu nějaký vnější činitel, nějaký nepřítel, který nás tady ovlivňuje.
Ostrakizace je od národního obrození základní nástroj konstituce této společnosti.
Václav Bělohradský
A Petr Pithart nedávno napsal takovou úvahu, že problém je v poptávce po těch zprávách, po tom alarmu, po tom pocitu nespokojenosti. Protože proč asi vzniká ta poptávka? To je reakce na něco.
A já bych znovu zdůraznil tu klíčovou otázku. V čem je nejvíc ohrožená svoboda slova? Režim řeči nazýváme souhrn stipulativních definic. To například znamená, že dřív, než začnu mluvit, někdo mluvit nesmí. Musí se mluvit nějakým způsobem, těch definic je celá řada.
Čtěte také
A rozděluje se to na ty vědomé, politicky nařízené, a na nevědomé, to jsou ta hegemonická pravidla. A problém je v tom, že možnost tematizovat režim řeči je najednou ohrožena tím pokřikem, tím dělením na přítel a nepřítel.
Tomáš Koblížek dříve říkal, z čeho vychází, o co opírá svůj názor. Z čeho vycházíte vy? Máte například osobní zkušenost s tím, že by vás s vaším stanoviskem někdo ostrakizoval?
Bělohradský: Ostrakizace je součástí naší společnosti. Ostrakizace je od národního obrození základní nástroj konstituce této společnosti.
Hlavní problém svobody slova je mít přístup ke třem základním zdrojům té svobody. První je historicita. Vědět o tom, že každý pojem je historicky konstituován – jestliže dneska funguje takto, tak je to proto, že má za sebou nějakou historii.
Zadruhé je velice důležitý rozdíl mezi principem a normou. V naší ústavě je celá řada principů, třeba celá Listina základních práv a svobod. Ale ty třeba říkají, že výkon soukromého vlastnictví musí být takový, aby nepoškozoval zdraví druhých lidí. To tu jistě nefunguje.
Čtěte také
A třetí je otázka o smyslu, rozdíl mezi smyslem a cílem. Třeba ekonomický růst je cíl, ale nemá smysl. A když tuto otázku rozvineme, tak se dostaneme do hlubokého konfliktu o svobodu slova.
Chci se vrátit k té ostrakizaci. Jak vám zní slova Václava Bělohradského, že ostrakizace je tady vlastně všudypřítomná a čelíme jí takřka všichni? Rozumíte tomu?
Koblížek: Přiznám se, že tomu moc nerozumím. Nejenom, že nemám ten dojem, ale vychází to i z těch průzkumů, že se svobodou slova jsme na tom vlastně dobře.
Riziko ostrakizace samozřejmě existuje, riziko umlčování, svoboda slova samozřejmě není nějaká danost. Je to nějaký stav, který musíte stále opečovávat. Starat se, abychom tu svobodu slova měli.
A mám dojem, že aby člověk byl umlčován nebo ostrakizován, tak se musí ocitnout v určité pozici. A ve společnosti jsou skupiny, které jsou nějakou ostrakizací nebo umlčováním ohroženy mnohem více než někdo jiný.
Jak jsou na tom se svobodou slova menšiny? Kde jsou její hranice? A může se obrátit sama proti sobě? Poslechněte si celý pořad Pro a proti.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
