Roztříštěný europarlament je možná přesně to, co Evropská unie potřebuje

1. červen 2019

Od Amsterodamu po Atény a od Švédska až po Španělsko nedávné národní volby v celé Evropě ukázaly, jak se politická krajina rychle drolí – velké strany se zmenšují a malé se zvětšují.

Teď nastala stejná fragmentace i v Evropském parlamentu, komentuje výsledky eurovoleb britský deník Guardian.

David Klimeš: Samé dobré zprávy z europarlamentu

Evropský parlament (ilustrační snímek)

Po volbách se většinou v Česku žehrá, co dopadlo špatně a co ohrožuje politiku v příštích letech. Tak to po skončených volbách do Evropského parlamentu jednou otočme a udělejme z toho přehlídku dobrých zpráv. Protože jich není opravdu málo, ať už jste volili úspěšné či méně úspěšné strany... Poslechněte si celý komentář Davida Klimeše.

Před hlasováním se podle něj upínala značná pozornost k vzestupu krajně pravicových populistů; očekávalo se, že rozbijí dlouholetou spolupráci středopravých a středolevých stran a budou usilovat o navrácení pravomocí členským státům.

Italský vicepremiér Matteo Salvini a jeho Liga se za tímto účelem snaží spojit všechna nacionalistická uskupení, jako třeba francouzské Národní sdružení Marine Le Penové, německou Alternativu pro Německo (AfD), Svobodnou stranu Rakouska (FPÖ), Dánskou lidovou stranu nebo Stranu Finů.

Tento Salviniho zdánlivý politický puč usiluje o rozšíření stávající skupiny pravicových euroskeptiků i pomocí snahy přivábit členy dvou největších europarlamentních frakcí. Když k tomu připočítáme konzervativní nacionalisty a krajně levicové síly, zdá se, že tábor, který požaduje „méně Evropy“, získal až třetinu ze 751 křesel v Evropském parlamentu.

Proevropská většina

Mluví se o euroskeptické vlně, ale není to totéž, jako když vzal Donald Trump útokem Bílý dům nebo když britskou politiku zničil brexit, zdůrazňuje Guardian. Proevropské strany totiž mají v europarlamentu pořád pohodlnou většinu. Práce této instituce, která v posledních letech získala nové pravomoci a hraje dnes důležitou úlohu v legislativním procesu Evropské unie, bude nepochybně složitější než dřív, ale nikoli jen kvůli vzestupu populistů.

Od prvních evropských voleb v roce 1979 vládnou v europarlamentu dvě hlavní frakce pravého a levého středu, což odráží skutečnost, že převážná většina evropských občanů žije v zemích, kde je jedna z těchto sil u moci.

Dnes však popularita středových stran v celé Evropě vytrvale klesá, a ty tak vládnou jen necelým 40 % evropských voličů. V největších členských státech jako Itálie, Řecko, Polsko nebo Francie jsou u moci subjekty, které nepatří ani k Evropské lidové straně (EPP), ani k Progresivní alianci socialistů a demokratů (S&D).

Je proto logické, že obě tato největší uskupení přišla o europarlamentní křesla – celkem o osmdesát poslanců – a poprvé i o tradiční společnou většinu. Necelých čtyřicet mandátů přibylo liberálním demokratům (ALDE), a to hlavně díky proevropské koalici Obroda francouzského prezidenta Macrona, na dvě desítky také Zeleným a díky Salviniho Lize ke třiceti i nacionalistům.

Ad hoc spojenci

Výsledkem bude rekordně roztříštěný europarlament. A tábor zastánců „méně Evropy“, tedy nacionalistů, stoupenců národní suverenity a euroskeptiků, tuto fragmentaci odráží také, protože mezi nimi existují hluboké ideologické i politické rozdíly.

Salviniho aliance se straní polská nacionalistická strana Právo a spravedlnost (PiS) a Švédští demokraté, protože se jim nelíbí náklonnost italského vicepremiéra k ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi. Alternativa pro Německo a Dánská lidová strana jsou zase ekonomickými ultraliberály a zastánci volného trhu, zatímco Le Penová naopak kritizuje „neřízenou globalizaci“ a chce zvyšovat státní výdaje.

V otázce migrace Salvini obhajuje povinné kvóty, v jejichž rámci mají členské země přijímat určitý počet žadatelů o azyl, aby ulehčily situaci jižním státům „v první linii“, ale to odmítají neliberální demokracie na východě Unie i mnohé další země.

Znamená to, že evropská legislativa už zřejmě nebude v parlamentu procházet jasnou většinou jako doposud. Budou častěji vznikat účelová spojenectví ze všech stran politického spektra a komplikovat rozhodování v delikátních otázkách, jako je evropský rozpočet, kontrola hranic nebo opatření na ochranu klimatu.

Politický parlament

Aliance pravého a levého středu bude v pohledu Guardianu v Bruselu nemyslitelná, protože by rozštěpila Evropskou lidovou stranu, která je už dnes rozdělená v názoru na to, jak přistupovat k neliberálnímu maďarskému premiérovi Viktoru Orbánovi.

Salvini se před eurovolbami snaží sjednotit ultrapravici, tu ale štěpí Putin

Matteo Salvini a Marine Le Penová

Italský vicepremiér a předseda protiimigrační strany Liga Matteo Salvini posílá zprávy se smajlíky předsedkyni francouzského krajně pravicového Národního shromáždění, dříve Národní fronty, Marine Le Penové nebo zveřejňuje selfíčka s rakouským krajně pravicovým politikem Heinzem-Christianem Strachem.

Řada odborníků však soudí, že fragmentace nebude tak špatná. Podle Agaty Gostyńské-Jakubowské a Leonarda Schuetta z londýnského think-tanku Středisko pro evropskou reformu by to, že roztříštěný europarlament bude přijímat rozhodnutí obtížněji, mohlo být prospěšné pro evropskou demokracii. Tito politologové totiž soudí, že větší politická konkurence na evropské úrovni může zvýšit zájem veřejnosti o evropské volby, a to by bylo pro Evropskou unii zdravé.

Přední holandský odborník na historii Evropské unie Luuk van Middelaar je zase přesvědčený, že by v europarlamentu mohla posílit „skutečná opozice“, kterou ohrožují lidé jako Salvini nebo Orbán a která chce opravdu ovlivnit debatu. Až doposud podle něj převládala snaha debaty odpolitizovat a udělat z nich jen hledání technického nebo procedurálního řešení, což snižovalo důvěryhodnost Evropské unie.

Middelaar má za to, že konkrétnější a političtější debata by teď mohla europarlament posílit, protože by „věrohodněji zastupovala celé spektrum veřejného mínění v Unii“. Komplikovanější, ale stále pohodlná většina mainstreamových proevropských stran je samozřejmě méně vzrušujícím výsledkem než vlna populismu, která by rozmetala unijní základy. Právě tak ale evropské volby dopadly, dodává list Guardian.

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.