Rostliny a bakterie umějí „uklízet“ skleníkové plyny

Důvody, proč to bakterie se skleníkovými plyny umějí, jsou usazeniny mořského dna. V nich se nacházejí velká množství uhlovodíků. Mikroby se s nimi naučily pracovat:

„Některé typy metabolismu bakterií, které jsou velmi starobylé, se vyskytují v tomto prostředí bez kyslíku,” vysvětluje buněčný biolog Viktor Žárský. O objevu nových typů bakterií, které umí zpracovat metan, informoval časopise Nature Communications.

Bakterie spolu dokážou spolupracovat, a to i mezidruhově: „Produkt jedné bakterie slouží jako výživa pro další,“ doplňuje Žárský.

Metan v moři

Uhlovodík, který nás zajímá kvůli globálnímu oteplování nejvíc, je metan, který je daleko účinnějším skleníkovým plynem než oxid uhličitý. Naštěstí ale jeho část zůstává na mořském dně a rychle oxiduje.

„Poločas rozpadu metanu je asi 9 let, molekula oxidu uhličitého zůstává v atmosféře 100 let,” upozorňuje botanik. Při tání zmrzlých ploch kvůli globální změně klimatu se urychluje oteplování planety, metan se totiž dostává na povrch.

Metan vzniká také jako odpad ze zemědělské výroby, třeba při chovu krav|foto: Fotobanka Pixabay

„Zásoby metanu v půdě, permafrostu a na mořském dně jsou obrovské a nebýt těchto bakterií, zatížení atmosféry metanem by bylo daleko horší,” varuje Žárský.

Metan vzniká také jako odpad ze zemědělské výroby, třeba při chovu krav. Ten se ale podle vědců do mořské vody nedostane.

Ekosystémoví inženýři

Jiná skupina vědců zkoumala, jaký objem uhlíku pohlcují porosty, kde žijí původní a nepůvodní druhy. Studie o tom vyšla v časopise Global Change Biology.

„Některé nepůvodní druhy dokážou absorbovat více uhlíku než ty původní,” popisuje závěr studie odborník na invaze, botanik a čerstvý nositel ceny Neuron Petr Pyšek.

Se skleníkovými plyny dokážou pracovat například i invazní rostliny slanisek nebo mangrovů na mořském pobřeží. Říká se jim proto ekosystémoví inženýři. Jejich výhodou je, že v nich biomasa zůstává, nerozkládá se.

Se skleníkovými plyny dokážou pracovat například i invazní rostliny slanisek nebo mangrovů na mořském pobřeží|foto: Stanislav Lhota

„Rostliny požírají nejdůležitější skleníkový plyn, oxid uhličitý,“ zdůrazňuje Viktor Žárský.

Ohrožené porosty

Se skleníkovými plyny dokážou rostliny pracovat hlavně proto, že do svých buněk kdysi přijaly bakterie. Dnes jde o klíčové součásti buňky zvané chloroplasty, které jsou zodpovědné za výživu rostlin.

Invazní druhy rostou do větší výšky a rychleji. Pobřežní ekosystém, k němuž patří, je proto v ukládání uhlíku výkonnější. Tempo ukládání je asi čtyřicetkrát vyšší než v lesích. Zároveň ale omezují rozmanitost ostatních druhů v dané lokalitě.

Pobřežní porosty jsou ohrožené činností člověka. Vědci odhadují, že za posledních 100 let jich vymizela až polovina, ročně mizí kolem 8000 kilometrů čtverečních těchto porostů.

Poslechněte si celou Laboratoř, kde botanik a držitel ceny Neuron Petr Pyšek, buněčný biolog Viktor Žárský a spisovatelka Markéta Baňková diskutují také o rákosu, který všechno přeroste, a listech ve vodě.