Radovan Holub: V iráckém Kurdistánu

Kurdský pešmerga z Iráku
Kurdský pešmerga z Iráku

Vezou nás z Erbilu. Nás, členy mezinárodní novinářské poroty, co máme vybírat nejlepší kurdský film na filmovém festivalu v iráckém Duhoku.

Letiště je moderní, ale letadlo přistane jen každé dvě tři hodiny. Vezou nás kolem míst, kde od roku 2014 bojovníci Islámského státu vyháněli Kurdy a jezídy.

Říkají nám, že dnes je irácký Kurdistán tolerantní, multikulturní a respektuje každé náboženství. Že nikdo nechce válku. Mluví o kulturní identitě. 

Kurdský region strádá a bojuje už sto let. Kurdové jsou pravidelně vystaveni vyhlazování, nejznámější byl masakr v tureckém Zilanu roku 1930. Pokud se díváte na historický film o Kurdech, máte pocit, že se díváte na dějiny válčení. V roce 2014 vyrazili bojovníci Islámského státu proti Kurdům. Možná udělali chybu.

O tři roky později kurdští pešmergové, doslovně přeloženo „na smrt jdoucí“ bojovníci neoficiální kurdské armády, podporovaní ze vzduchu Amerikou, Islámský stát porazili. Druhá věc je, že nikdo neví, kde jsou islamisté teď. Mají jinou podobu i identitu, jiná jména, nikdo je nepozná, říkají studenti univerzity v Duhoku, s nimiž diskutujeme.

Odmlčí se Bagdád i Duhok

Íránští Kurdové, které také s námi v autě vezou z letiště, zpívají, tleskají a jsou veselí. Nic je nerozhází, ani hořící ropné pole. Kurdové, pyšní na svou existující kulturu i neexistující zemi. Kolem neúrodná, kamenitá země, občas zavlažované pole, v dálce bělošedé hory pohoří Zagros.

Nedovedu si představit, že by se do měst v údolích hor dostal někdo mimo silnice, kontrolované kurdskou armádou. O městě Duhok říkají, že je to nejbohatší irácké město, protože se tu nebojovalo. Do úzkého údolí se nikdo nedostal. Na rozdíl od 50 kilometrů vzdáleného Mosulu.

Kurdové mají své filmy, které vyprávějí o jejich dějinách a jejich bojovém hrdinství. Tak trochu v duchu našeho socialistického realismu. Nadšené a budovatelské. Líčí strasti Kurdů vyhnaných Islámským státem, strasti uprchlíků, kteří museli opustit domov. Žijí blízko hranic Turecka, v Turecku, v Jordánsku a sní o životě v Evropě.

Kurdové ve svých filmech vypravují, jak jejich říše vznikla v 16. století, o turecké genocidě jezídů, o boji muslimských Kurdů proti křesťanským a proti jezídům. O arabizaci Kurdů. O tom, proč jim vadí, že Evropani podporují Turecko a Írán, když Kurdy neváhali využít v boji proti Islámskému státu. Dobře vědí, že o sny se bojuje ohněm a mečem, i když kulturní identita taky občas něco zmůže.

Ale hlavně sní o Kurdistánu. O zemi, která politicky zřejmě nikdy nevznikne. Zatím mají jen kurdskou vlajku a hlavní město, které nikdo neuznává. Kolem jsou příliš mocné státy.