Radovan Holub: Rachot kufrů
Ulice v městech opustilo rachocení a drkotání kufrů. Tento zvuk vymizel. Turistické kufry na kolečkách, tlačené po městské dlažbě po jednom nebo dokonce po dvou, utichly. Kufry na kolečkách byly znakem nekončící invaze turistů a my se ptali, co ti turisté mají z toho, že z Tokia nebo Šanghaje přijedou do Prahy, tam se vyfotí u koně, popijí a jedou zas do jiné země. Na každé cestě je doprovázely věrné kufry.
Kolečka po jednom, po dvou, rukojeti se dvěma, třemi polohami, dvojí dno, prostě hi-tech. Majitelé je dovedli tlačit na hranici artistického výkonu. A kufry se odměnily rachotem, cvakáním a dranděním.
Čtěte také
Člověk s kufrem se stal znakem globální stěhovací doby. Kufr a batoh, to bylo vše, co stačilo k překonávání kontinentů. Prodejny kufrů byly na každém kroku, jejich značky se vepsaly do paměti. A všichni Evropané se podle průzkumů prý vysloveně těší, až zas osedlají své kufry.
Turisti s drkotajícími kolečkovými kufry byli příznakem globální sounáležitosti. Aha, tak ti dva s visačkou XLQ cestují z Toronta, důležitý muž s kódem letiště HKG je z Hongkongu, NRT z Tokia a ta dívka s visačkou MUC se vrací přes Mnichov. Byli v metru, kolem hotelů, na okraji měst, prostě všude v závislosti na tom, jak se lidské příbytky měnily na ubytovny.
Kolečková epopej
Když jsem šel za skupinou s těmi rachotícími kufry, připadal jsem si jako člen nějaké nadnárodní spiklenecké organizace. Hvězdný prach majitelů kufrů mi sedal do vlasů.
Čtěte také
Teď to všechno utichlo. Kolik vln turistů mohlo za ten pandemický rok do Česka přijet? Kolik kufrů tu mohlo drnčet? Co teď ty kufry dělají? Leží někde v kumbále, potichu a poníženě? Nebo našli jejich majitelé nové destinace, kde mohou s kufry nadále svištět?
Dnes vidím spíš izolované jedince bez kufrů, vyhýbající se sobě navzájem. Stali jsme se jen zlomky epopeje, kterou Jaroslav Vrchlický popsal jako útržky dějů směřující k velké dějinné souvislosti.
Čtěte také
Kolečková epopej, ten předcovidový kolektivní lidský rachot, vzala za své a souvislosti nám utíkají. Stali jsme se malými částicemi, izolovanými ostrůvky, které si navzájem málo rozumějí a sedají na lep řetězově se šířícím výmyslům a dezinformacím.
Ale myslím, že směřování k lidské epopeji bude nezadržitelné. Nastane zas brzy, jak jen virus dá. Objeví se vize celku, který bude mít smysl. A my k sobě najdeme cestu a začneme znovu hrát v té serenádě rachotících kufrů.
Autor je publicista
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
