Radit dětem, jak by měly žít? Jsou jiné než my. Svou cestu si najdou, věří spisovatelka Daniela Fischerová

30. červenec 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Daniela Fischerová, spisovatelka

Vystudovala dramaturgii a scenáristiku na pražské FAMU, pracovala ve Filmovém studiu Barrandov. Známá je ale především jako autorka více než tří desítek knih pro děti. Právě nejmladší čtenáře považuje Daniela Fischerová za ty nejtvrdší kritiky. „Mnoho lidí chová takovou představu – teď napíšu hlubokomyslný román pro dospělé, a pak, abych si tak trošku odfrknul, tak si střihnu knížku pro děti. Pravý opak je pravdou,“ sdílí své zkušenosti s dětským čtenářem spisovatelka.

Ačkoliv v díle Daniely Fischerové najdeme divadelní i rozhlasové hry, stěžejní část její tvorby je právě v dětské literatuře.

Čtěte také

„Když jsem začínala psát, tak té době vévodilo heslo, že spisovatelé jsou svědomí národa. Tenkrát to byla pravda. Kdyby dnes vystoupil autor a řekl svým čtenářům: ‚Tak vážení, já teď budu tvořit vaše svědomí,‘ tak ho vymáchají v peří a dehtu a všem to bude připadat strašně ješitné, nafoukané. Jako úplná pitomost,“ srovnává.

„Přesto jsem svým studentům říkávávala: ‚Kdybyste jako chtěli moralizovat – to se dnes nesmí –, ale kdybyste jó chtěli, pište pro děti. Tam vám to projde.‘ Pohádka je vyprávění o vítězství dobra nad zlem. Tam vás žádný kritik nechytí na hruškách,“ radí Fischerová a zdůrazňuje:

„Děti člověku nic neodpustí. Dospělí se budou ze zdvořilosti tvářit, že se jim to líbilo, ani to nedočetli. Ale dítě to dá najevo hned. V psaní pro děti se toho moc ušvindlovat nedá.“

Děti budou úplně jiné bytosti, než jsme byli my. Mají také jiný vstup do života, ale ony si svoji cestu najdou. Naši pomoc nepotřebují.
Daniela Fischerová

První dětskou knihu napsala už v roce 1974. Jak se v čase proměňuje její čtenář, ke kterému ve svých knihách promlouvá? „Dnešní děti jsou pořád neklidnější, předojmované, přeinformované. Valí se toho na ně strašně moc,“ všímá si autorka, ale zároveň dodává:

„Dá se dětem pomoci? Já si myslím, že by to byla trošku hrdopyšná iluze staré paní, že si myslí, že ví, jak by ty děti měly žít. Budou to úplně jiné bytosti, než jsme byli my. Mají také jiný vstup do života, ale ony si svoji cestu najdou. Naši pomoc nepotřebují.“

Delete všechno spraví

Zatímco většina autorů sedne a postupně píše a rozvíjí svůj text, Daniela Fischerová ve skutečnosti pracuje opačně.

Čtěte také

„Nejdříve jsem napsala dvacet stránek. A další měsíc jsem seškrtávala slabiku po slabice, až z toho byla minutová hra,“ popisuje s nadsázkou způsob, jakým na svět přicházela například minutová rozhlasová inscenace s názvem Jasnoslyšec.

Podobnou metodu doporučuje i svým studentům na hodinách tvůrčího psaní, které se v jejím případě mění spíše na tvůrčí škrtání.

Moje hlavní pedagogická rada byla: ‚Vždy do ruky velikou škrtací tužku.‘ Prostě proškrtané texty jsou vždy lepší než ty původní.
Daniela Fischerová

„Když jsem učívávala na literární akademii, tak jsem viděla jednu chorobu mladého psaní. Ono to k tomu mládí patří. Jistě jsem byla také taková – všechno nakyne. Všechno, co se dá říct jednou větou, se řekne pěti větami. A pak se to ještě zopakuje. Moje hlavní pedagogická rada byla: ‚Vždy do ruky velikou škrtací tužku. Klávesa delete všechno spraví.‘ Prostě proškrtané texty jsou vždy lepší než ty původní,“ říká Fischerová.

Sama se touto poučkou ve své tvorbě striktně řídí. A tak u ní často záleží doslova na každé slabice. „V jedné hře jsem ukryla pointu do dvou slabik. Kdo ty dvě slabiky přeslechl, neměl z té hry nic. Nebo měl, ale něco úplně jiného, než jsem chtěla,“ dodává s úsměvem.

Lepší polovina vzdělání

Ačkoliv jí komunistická cenzura hned po premiéře její první divadelní hry zakázala na několik let tvorbu pro dospělé, i v komplikovaném období normalizace si básnířka pro sebe dokázala najít něco pozitivního.

Čtěte také

„Samozřejmě že ten tehdejší socialistický čas v sobě měl mnoho špatného, ještě horšího a úplně nejhoršího. Ale jak to tak bývává, taky měl některé dobré rysy. K těm nejlepším patřily takzvané domácí univerzity,“ vzpomíná Fischerová na setkávání s přáteli.

„Scházeli jsme se po bytech. Ne proto, abychom chystali Sametovou revoluci, ale abychom se navzájem poučovali o tom, co kdo přečetl, co kdo umyslel, co kdo nastudoval. A já těmhle večírkům vděčím za tu lepší polovinu svého vzdělání,“ je přesvědčená.

Daniela Fischerová: Malé rozhovory

Řekla báseň dítěti:
Napsali mě pro děti.

Řekl slepýš slepýši:
Pro nás básně nepíší!

Řekla myši myš:
Ti si, myši, piš!

Řekl pávu páv:
Já jsem z toho paf!

Řekl vlku vlk:
To je ale plk!

Řeklo hříbě koni:
Táto, jetel voní!

Řekl jetel jeteli:
To je konec, příteli.

V domácích univerzitách se bez nadsázky vyučovalo prakticky o čemkoliv. „Byla to fantasmagorická témata. Jeden večer někdo mluvil o staré čínštině, potom o geologii. Nádherný večer jsme měli o mumiích a mumifikaci. Prostě co kdo uměl, tak dal do placu. Chodíval tam potom dlouhá léta i Václav Havel. A vždy se velmi zvídavě ptal,“ přidává závěrem Daniela Fischerová krátkou vzpomínku na prvního českého prezidenta a svého dobrého přítele.

Poslechněte si celé povídání Vlastimila Ježka s Danielou Fischerovou.

Dozvíte se, proč o sobě říká, že je denní snivec, proč ji ze všech věrouk na světě nejvíce učaroval budhismus, nebo proč odmítla přání Václava Havla kandidovat na prezidentku České republiky.

autoři: Vlastimil Ježek , Ondřej Skácel
Spustit audio

Související