Kamila Hladká o své knize Sestry: Chtěla jsem ukázat, že řeholnice nejsou divné. Jsou to hlavně ženy
Ve své prvotině přinesla spisovatelka Kamila Hladká autentické výpovědi vdov po hornících. O dva roky později jí vychází další kniha s názvem Sestry. Jak těžké je pro spisovatelku přimět druhého člověka, aby otevřeně promluvil i o svých nejniternějších pocitech? „Nikdy nemám pocit, že jedu dělat knihu. Nejdříve se v tom potřebuju cítit dobře já a ten druhý. Knížka je až potom,“ předestírá v pořadu Hovory.
Pro mnoho lidí jsou sestry z řeholních řádů a kongregací, které pečují o nemocné, pracují v nápravných zařízeních, sociálních službách, ve školách, pomáhají na misiích i v hospicích, tajemné a nepochopitelné. Pro jiné jsou doslova anděly na zemi. Pro Kamilu Hladkou byly především ženami.
„Jsou to ženy se vším všudy, což je jedna z věcí, kterou jsem chtěla svou knihou ukázat. Nemyslím si, že jsou to nějaké zformované objekty. Některá je zpočátku přísná a jiná je od začátku veselá, taková extrovertnější, jiná je submisivní. Všechny ale jsou velmi laskavé, klidné a moudré. A prokazují podle mě obrovskou míru odvahy,“ přibližuje spisovatelka.
Ve své knize přináší otevřené zpovědi celé řady řeholních sester různých řádů, které u nás působí.
Čtěte také
„Velmi často jsme si povídaly o docela běžných věcech. O tom, kde vyrostly a kdo byl jejich tatínek, jak trávily čas nebo jestli musely doma pomáhat. Zkrátka o věcech, které si člověk často, když vidí ženu v hábitu a závoji, nespojí s tím, že někdy měla tátu a že ji bral na zmrzlinu a že možná jela na kolotoči. Od těchto obyčejných věcí jsme se dostávaly až třeba ke vstupu do řádu nebo k tomu, jak to funguje v komunitě,“ říká Hladká.
Výsledkem jejího snažení je kniha, která dává i laikovi nahlédnout do života řádových sester. „Chtěla jsem vnést do řeholního světa nějaké pochopení lidí z venku. Opravdu ukázat, že řeholnice nejsou divné, jak si lidi často myslí. Ale naopak že jsou skvělé.“
Psaní tichem
Ačkoliv ne vše, co sestry Kamile Hladké řekly, se nakonec objevilo v knize, žádná otázka nezůstala nezodpovězena. „Stalo se mi, že mi pověděly, že mi chtějí něco říct, s něčím se svěřit, nebo že si myslí, že to je důležité pro mé pochopení celého jejich osudu. Ale že nechtějí, aby to bylo v knize. A to jsem samozřejmě respektovala,“ přiznává Hladká a dodává:
Čtěte také
„Zároveň bych chtěla uklidnit čtenáře, že se vlastně nikdy nejednalo o nic kontroverzního nebo o něco, co by ho mohlo třeba polobulvárně zajímat, o co by byl ochuzen.“
Otevřenosti zpovědí pak pomáhal i způsob, jakým Hladká vede své rozhovory.
„Nemusejí se vždy odvíjet tím způsobem, že já kladu otázku a ten druhý odpovídá. Opravdu často se stává, že se dostáváme do situace, kdy není úplně vhodné to téma nějakým způsobem rozvíjet. Třeba dojde na slzy nebo jiné emoce. V tu chvíli je nejlepší – a vlastně to platí, i když nepracujete na knize – objetí, dlouhý stisk rukou nebo jen pohled do očí či úsměv. A nemusí se říkat nic,“ míní autorka.
Já myslím, že není nutné neustále mluvit. A to ani když vznikala kniha. Ono jí to často velmi pomůže.
Kamila Hladká
„Já myslím, že není nutné neustále mluvit. A to, ani když vznikala kniha. Ono jí to často velmi pomůže. Prostě to necháme být, a pak si třeba dáme kávu. A ten den o tom vůbec nemluvíme. Vlastně se mi pak stává, že já to nechávám být a ta dotyčná začne mluvit sama, protože tam vznikne nějaká její potřeba o tom mluvit, svěřit se mi,“ líčí Hladká.
Generační rozdíly
Samozřejmě že i mezi řeholními sestrami dochází k přirozeným generačním střetům a nepochopením. Řešením takových situací je ale v jejich podání vzájemný respekt, míní spisovatelka:
Čtěte také
„Jak uvádí jedna z těch nejmladších sester – těžko by se na nějakou starší řeholnici mohla zlobit. Na babičku se také nezlobíme za to, že nemá pochopení pro některé věci. A ten řeholní svět se rovněž modernizuje a reaguje na současnost, aby v ní mohl fungovat a obstát.“
K rozepřím přitom může docházet i mezi vrstevnicemi. Což je dáno mimo jiné tím, že komunita nezřídka svede dohromady ne tři nebo čtyři rozdílné ženy, ale patnáct nebo dvacet.
„Ne každá musí být každé sympatická. Ale jak samy uvádějí – nemusíme být všechny kamarádky, ale měly bychom si projevovat úctu,“ popisuje základ řeholního soužití autorka knihy Sestry Kamila Hladká.
Poslechněte si celý rozhovor Naděždy Hávové a Kamily Hladký.
Společně probraly také to, proč od vstupu do řádu po věčný slib často mezi řeholnicemi uběhne i více jak deset let. Jestli řeholní oděv podléhá módním trendům. Nebo jak vznikaly unikátní fotografie Jana Cágy, které knihu o sestrách doprovázejí.
Související
-
Angelika Pintířová: Zrovnoprávnit manželství homosexuálů není dobré pro ně a ani pro společnost
Řeholnice Angelika Pintířová vstoupila do kongregace Milosrdných sester svatého Karla Boromejského ve 14,5 letech a bylo to podle ní přijetí Božího pozvání.
-
S komunismem jsem nekoketovala, ani před válkou, ani po ní. Příběh sestry Magdaleny
Před sedmdesáti lety se v komunistickém Československu konalo sčítání lidu. Vyplynulo, že tři čtvrtiny obyvatel se hlásí k římskokatolické církvi, mnozí asi formálně.
-
Jak se komunisté snažili zničit řeholnice. Přijely autobusy a sestry měly na sbalení jen pár hodin
Bylo brzy ráno 28. září roku 1950 a ve Vlaštovičkách dostaly sestry dominikánky jen pár hodin na to, aby si sbalily nejnutnější věci.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.