Putin už neskrývá diktátorské sklony a při řízení státu překonává i sovětské vůdce, míní komentátor Beršidskij

1. květen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Ruský prezident Vladimir Putin

Ruský prezident Vladimir Putin ve svém dubnovém každoročním projevu k národu nabídl řadu sociálních výhod, vychválil lékaře a vědce, kteří vyvinuli vakcínu, a slíbil, že zpřísní opatření na ochranu životního prostředí. Znělo to však jako výlet do nějaké paralelní reality.

Píše to ruský komentátor agentury Bloomberg Leonid Beršidskij. Podle něj Putinův vzkaz Západu zvýraznil velký rozdíl v přístupu oproti dřívějším sovětským vládcům.

V Putinově světě bylo Rusko vyspělou zemí, která zvládla covidovou pandemii a snaží se řešit nevyhnutelné, ale nijak zvlášť náročné sociální a hospodářské problémy. A zatímco v sále hltaly každé Putinovo slovo dychtivé tváře většinou bez roušek, v jiném světě, na ukrajinských hranicích, se tehdy ještě hromadili ruští vojáci.

Čtěte také

Beršidskij připomíná, že evropští a američtí politici vyzývali Putina ke snížení napětí, ale ruský prezident to ignoroval. Spojené státy krátce předtím vystupňovaly protiruské sankce a Česko připsalo ruským agentům sedm let starý výbuch muničního skladu ve Vrběticích, který zabil dva lidi, a vyhostilo ruské diplomaty. Členové ruské opozice, která dostala oficiální název „zahraniční agenti“, zase čelili preventivnímu zatýkání a početné přítomnosti policie na demonstracích za Alexeje Navalného.

Ani v oblasti boje proti koronaviru nebylo co slavit. V Rusku bylo ke konci dubna podle údajů Bloombergu naočkováno jen asi 4,3 procenta lidí. Počet mrtvých za únor, což je zatím poslední měsíc s oznámenými údaji, dosáhl podle statistik na 24 tisíc. Ve srovnání s loňským únorem ale bylo v Rusku hned 30 tisíc nadměrných úmrtí, což ukazuje na pokračující snahu zatajovat oběti covidu-19.

Šer Chán a pejsci

Političtí vůdci stejně zkušení jako Putin často trpí silným sklonem k deformaci reality, podotýká Beršidskij. Podle něj už ale ruský prezident neskrývá sklon k diktátorství ani úmysl zničit hrozbu, kterou představuje Navalnyj a jeho organizace, a je mu jedno, co se Navalnému a jeho lidem stane.

Čtěte také

Putin neskrývá své přesvědčení, že zažene pandemii, neskrývá svou rozladěnost nad tím, že Ukrajina je nezávislý stát, ani svůj otevřeně konfrontační postoj k Americe. A netají ani pohrdání dalšími západními zeměmi jako pouhými hlasy v americkém sboru, nebo svůj názor, že Rusko je jako tygr Šer Chán z Kiplingovy Knihy džunglí, zatímco ostatní jsou „poskakující malí pejsci“, jak řekl ve svém projevu.

Zásadní vzkaz ale prezident zformuloval až na konci: Rusko má dostatek trpělivosti, odpovědnosti, profesionality, rozumu a důvěry v sebe samotné i v rozhodnutí, která přijímá. „Doufám ale, že nikoho ani nenapadne překročit ve vztahu k Rusku rudou čáru. A kde leží, určíme v každém konkrétním případě my,“ zdůraznil Vladimir Putin.

Čtěte také

Tohle je z pohledu Leonida Beršidského víc než typická vychloubačná velmocenská rétorika, na jakou je svět od ruských vůdců zvyklý, a dokonce i od samotného Putina. Je to oznámení, že důležitá rozhodnutí bude přijímat a rudé čáry určovat výhradně Putin. Není ochoten se o svých záležitostech s kýmkoli bavit, a už vůbec ne s cizinci.

Navzdory řečem o dobré vůli a zodpovědném chování je to konstatování svévolné nepředvídatelnosti. A také téměř výsměšná odpověď na proklamované přání amerického prezidenta Joea Bidena udržet s Ruskem „solidní a předvídatelné vztahy“.

Komentář na stránkách agentury Bloomberg proto klade otázku: Co Putina opravňuje k tomu, aby nařizoval světu, ať čeká na jeho rozhodnutí, zatímco on bude posunovat rudé čáry? Ruský prezident se teď vyjádřil mnohem explicitněji než jeho sovětští předchůdci, když projevovali lhostejnost k západním názorům na vše od světové bezpečnosti až po lidská práva.

Rudé čáry

Historik studené války z Cardiffské univerzity Sergey Radchenko často Putinův režim srovnává s tím sovětským. Nedávno připomněl, jak sovětské politbyro v roce 1981 zvažovalo, jak zakročit proti polskému hnutí Solidarita.

Čtěte také

Jurij Andropov, jenž se měl po smrti Leonida Brežněva o rok později stát prvním tajemníkem komunistické strany, tehdy vystupoval proti vojenské invazi do Polska. Obával se reakce Západu, jehož politické a hospodářské sankce by oslabily postavení Sovětského svazu ve světě.

Polsko bylo toho času pro socialistický tábor zřejmě skoro stejně důležité jako dnes Ukrajina pro Putinovu vizi „ruského světa“. Než by Andropov – tehdy mimochodem Putinův nadřízený v KGB – čelil západní odpovědi, raději nechal Polsko směřovat k něčemu, co se už tehdy zdálo být počátkem protikomunistické revoluce.

Sovětský svaz překročil rudou čáru už o dva roky dříve, když vpadl do Afghánistánu, kde ale poté nebyl připraven vsadit více. Nyní, sedm let po invazi na Krym, Putin dává najevo, že připravený je.

Beršidský připomíná i další paralelu, se kterou přišel profesor Radchenko, tentokrát v souvislosti s Navalným. V prosinci 1986 zemřel ve vězeňském táboře na následky hladovky disident Anatolij Marčenko. Následovalo takové mezinárodní rozhořčení, že Michail Gorbačov začal propouštět politické vězně.

Politici celého světa se nyní za Navalného postavili, ale Putin zatím nedal ani v nejmenším najevo, že by chtěl svůj postoj k němu zmírnit. Naopak nařídil zátah proti Navalného organizaci.

Putinovo furiantství

Sovětský svaz byl samozřejmě v osmdesátých letech kolos na hliněných nohou, protože klesaly ceny energií a plánované hospodářství se hroutilo uprostřed rozkrádání, nedostatku zboží a všeobecné nezodpovědnosti. Současnému Rusku se daří mnohem lépe, třebaže je stále závislé na vývozu energetických surovin. Putinova technokratická vláda udělala, co mohla, aby zemi připravila na nejhorší možné následky nové studené války.

Putinovo Rusko je navíc mnohem menší než Sovětský svaz a nemusí udržovat v chodu rozsáhlou říši. Ani Rusové nejsou tak zoufalí jako v osmdesátých letech a netrpí ponižujícím pocitem chudých příbuzných vedle občanů západního světa. A jak ukazuje slabší návštěvnost různých demonstrací, potlačování opozičních protestů funguje docela efektivně.

Nic z toho ale podle komentátora Beršidského nevysvětluje okázalou absenci obav Vladimira Putina, že bude na Západě vypadat jako padouch. Rusko totiž není nezranitelné a jeho geopolitický dosah je ještě menší, než jaký měl Sovětský svaz. Putinovo furiantství to přesto ignoruje.

Prezident zřejmě dospěl k závěru, že Rusko si i za nepřítomnosti opravdových spojenců může dovolit všechny nepřátele světa jen proto, že je díky odstrašující síle svých jaderných zbraní ve válce neporazitelné. Vsadil na úpadek Západu, což si netroufli ani sovětští představitelé, kteří toho tolik namluvili o kapitalismu odsouzeném k zániku.

Základem této sázky je předpoklad, že Západ, a zejména Spojené státy, je příliš zaměstnaný svými domácími problémy. Nebude proto ochotný přinášet oběti, které by Putina zastavily.

Bývalý americký prezident Barack Obama v roce 2013 prohlásil, že Putin se „tváří jako znuděné děcko v zadních lavicích třídy“. A ruský prezident od té doby podle Beršidského do tohoto přirovnání dorostl.

Zdá se, že jeho vzdor, stejně jako vzdor školáka, čerpá sílu z předpokladu, že postavit se mu by přineslo víc problémů, než aby to někomu stálo za to. Dospělí sice dokážou zlobivému děcku zkomplikovat život, jenže čeho jsou ochotní se kvůli tomu vzdát? zamýšlí se komentátor agentury Bloomberg Leonid Beršidskij.

Itálie uvolnila protikoronavirová opatření a pouští se do ambiciózního plánu obnovy hospodářství. Jak vypadalo prvních sto dnů Joea Bidena v Bílém domě? Havárie v Černobylu varuje i po 35 letech. A nakolik bezpečné je dnes cestování letadlem?

O tom všem uslyšíte v audiozáznamu Světa ve 20 minutách. Připravila ho Gita Zbavitelová. 

autoři: Gita Zbavitelová , ert
Spustit audio

Související