Půjdu, kam mne strana pošle

28. únor 2013
Vladimír Remek na Mezinárodním kongresu účastníků kosmických letů v Praze

V březnu uplyne pětatřicet let od osmidenní kosmického letu Vladimíra Remka. Není sporu, že šlo o událost zcela mimořádnou. A není sporu, že byla tehdejším režimem zcela mimořádně propagandisticky využita.

Milan Halousek z České kosmické kanceláře má celkem názorné přirovnání. Postaví přede mne na stůl plastovou láhev od minerálky: „Představte si, že tohle je model kosmické lodě Sojuz. Vidíte ten uzávěr nahoře? Tak to je vlastní kosmická loď. Celá ta láhev pod tím víčkem – to je nádrž. Jediný způsob, jak se dostat do kosmu, je sednout si na nádrž paliva a nechat pod sebou škrtnout. Je to hrdinství? Já myslím, že ano.“ Dostat se koncem sedmdesátých let tímto způsobem na oběžnou dráhu, to prostě vyžadovalo dávku odvahy. Vladimír Remek ji určitě měl a zasloužil si za to obdiv.

Když jsem v rozhlasovém archivu procházel hodiny záznamu vysílání z roku 1978, které se Remkova letu týkalo, na mnoha místech na mne vystrkovala růžky všudypřítomná propaganda. Právě neustálé omílání některých hesel způsobilo, že po roce 1989 bylo tohle neskutečné vesmírné dobrodružství zařazeno do kategorie socialistických podniků, na které by bylo lepší zapomenout. Start kosmické lodi se odehrál jen několik dní po velkorysých oslavách třiceti led od února 1948. Vladimír Remek se v tomto roce „vítězství dělnické třídy“ narodil. Jeho otec byl Slovák, matka Češka … dokonalá ilustrace česko – slovenského sbratření… Remek byl navíc vojenským pilotem, takže této skutečnosti se neustále využívalo při propagaci lidové armády a jejího významu v boji … proti komu vlastně? Ale to je jedno, armáda stála věrně na stráži a Remek byl jedním z jejích příslušníků. Tohle všechno a mnohé další se donekonečna zdůrazňovalo před startem kosmické lodi, během letu i po návratu. Bylo to až ohlupující – tolik, že si národ vymyslel vlastní legendu. Podle ní byl Remkův start v roce desátého výročí okupace Brežněvovým dárkem porobenému národu, jakousi náplastí na nezhojenou ránu. Podobných úvah se vyrojily desítky.

Propaganda Remkovu letu opravdu spíš ublížila. Až po letech vyšlo najevo, že Remek dostal přednost před svým kolegou Oldřichem Pelčákem asi jen ze dvou důvodů: jeho testy dopadly o něco lépe, jeho kondice byla o něco málo lepší. Pokud hrála roli politika, tak asi jen v tom, že moskevští „jestřábi“ si přáli, aby do vesmíru letěl voják – tedy plukovník Alexej Gubarev. A ten byl ve dvojici s Remkem, zatímco Oldřich Pelčák měl jako partnera kosmického konstruktéra Nikolaje Rukavišnikova, tedy civilistu. O tom, kdo poletí, se ale rozhodovalo v Moskvě, nikoli v Praze. Národnost rodičů kosmonauta, výročí okupace nebo výročí února 1948 v tom nehrálo roli – Sověti prostě potřebovali dostat do vesmíru schopnou a odolnou posádku a vrátit ji bezpečně na zem. Podobně postupovali o pár měsíců později, když v červnu 1978 vystřelili do vesmíru raketu s polským kosmonautem a v srpnu 1978 s východoněmeckým.

Vladimír Remek letěl v Sojuzu 28

A také otázka proč byl prvním zahraničním kosmonautem v programu Interkosmos Čech Remek, má snadnou odpověď – čeští vědci dlouhodobě dodávali sovětským kolegům kvalitní programy a experimenty pro jejich družice. Podle některých zdrojů pocházelo do Remkova startu až 45 % experimentů na družicích Interkosmos od československých vědců. Start československého kosmonauta byl za těchto okolností jen logickým pokračováním. Vladimír Remek sice zdaleka nebyl první člověkem ve vesmíru – na seznamu kosmonautů drží 87. místo – bylo to ale poprvé, kdy do vesmíru vstoupil někdo jiný, než občan Sovětského svazu nebo Spojených státu amerických; a Remek byl také prvním Evropanem ve vesmíru. Přestože toužil po dalším startu, nebylo mu to už dopřáno – a jak v jednom rozhlasovém rozhovoru řekl, „půjdu, kam mne strana pošle“.

Spustit audio
autor: David Hertl