Prosociálnímu chování a altruismu se musíme učit. Celoživotně, vysvětluje psycholog

21. prosinec 2018

Proč lidé činí dobro? Co z toho mají? Jaké uspokojení z tzv. prosociálního chování vyplývá a co víme o příčinách jeho nejvyšší formy altruismu?

Čtěte takéPříběhy Ježíškových vnoučat

„Prosociální chování můžeme definovat záměrem prospět druhé osobě, svobodou volby pomáhajícího a orientací na prospěch druhých osob,“ uvedl v pořadu Leonardo Plus psycholog Zdeněk Mlčák z Katedry psychologie Ostravské univerzity.

Ten připomněl, že prosociální chování může být motivováno nejen altruisticky, ale i egoisticky. „Může to být směsice obou motivů.“

„Pomoc druhým může mít také anonymní formu, příkladem je třeba dar do sbírky, kdy nevíme, komu pomáháme. Motivací zde může být pozitivní pocit z dobrého skutku.“

Altruismus je speciálním druhem prosociálního chování, který je velmi vzácný a patří k nejušlechtilejší formě chování člověka.
Zdeněk Mlčák

Jiné je veřejné prosociální chování, kdy je přítomné publikum. „Tam může být i sobecký motiv získat přijetí a předvést se před ostatními. Proto tento způsob prosociálního chování nemusí souviset s altruismem.“

Prosociální chování nejdříve dostáváme od rodičů. „Pak se sami stáváme těmi, kdo jej šíří dál a poskytují druhým lidem, typicky v altruistické formě rodičovského chování.“

Člověk dospívá k altruismu

Kořeny prosociálního chování jsou hluboké a jsou společné se zvířecími předky. „Pravdou je, že se tomuto chování musíme učit, a to celoživotně.“

Prosociální chování se v podstatě týká problematiky dobra a zla, což jsou vědecky obtížně uchopitelné pojmy. Ale člověk je svou podstatou „namíchán“ z protikladů a různých tendencí. Proto je prosociální chování nezbytnou a hlubokou součástí lidského života.
Zdeněk Mlčák

„Z nadhledu bych řekl, že člověk se rodí jako určitá egocentricky zaměřená bytost a postupem života dospívá, tedy aspoň někteří z nás, až k altruismu. Člověk překonává své sobectví, aby více dával druhým, a tím morální vývoj člověka vrcholí.“

To ale neznamená, že každý nově narozený člověk je egoista. „Na počátku člověk nemá žádnou strukturu já, takže dítě je spíš zaměřeno na své potřeby, a až v průběhu života se učí dávat a zlepšovat situaci druhých.“

Od náboženství k sociálnímu státu

Prosociální chování bylo historicky vždy regulováno náboženskými principy a normami. „Všechna náboženství proto obsahují předpisy, jak má člověk jednat s chudými, nemocnými, umírajícími, ale i s tuláky, bezdomovci nebo s lidmi v nouzi.“

Z pomáhání druhým mám větší radost než z vlastních úspěchů, říká šestinásobný paralympijský vítěz Jiří Ježek

Veřejná debata Českého rozhlasu Plus v Pardubicích

Musíme si pomáhat – takový je název celorozhlasového tematického týdne. Proto jsme jako titulní téma další veřejné debaty Plusu zvolili: „Proč si pomáháme? Dobrý skutek versus ego.“

„Institucionálním nositelem prosociálního chování byly historicky církve, později tuto roli přebírá stát, zvláště ten sociální... Podstata tohoto chování zůstává ale univerzální.“

Dnes instituce také přebírají mnohé funkce, které dříve plnila rodina. „Smutným a křiklavým způsobem je to, jak lidé dnes umírají, tedy v nemocnici, vzdáleni od svých blízkých. Proto by byl návrat k prosociálnímu chování ve společnosti žádoucí.“

„Prosociální chování nejenže obnovuje tradiční hodnoty a celkově posiluje člověka individuálně, ale má neuvěřitelné významy pro celou společnost, včetně těch ekonomických,“ upozornil psycholog Zdeněk Mlčák.

Co o prosociálním chování říká psycholog Milan Nakonečný? Kde se v nás bere zlo? Může se agrese přeměnit v altruismus? Poslechněte si celé Leonardo Plus!

autor: David Šťáhlavský
Spustit audio

Související