Mateřská láska jde u pavouků doslova až za hrob, tvrdí vědec Jaroslav Petr

Pavouk obývá planetu Zemi déle než člověk. „Když o někom hanlivě řeknete, že je starý jak černé uhlí, tak u pavouků to je i pravda. Ti první se objevili už v karbonu, tedy v době, kdy tady rostly obrovské přesličky a plavuně,“ popisuje Jaroslav Petr.

„Máme je tady dodnes, a vydrželi i ty masakry, které zahubily i dinosaury a další druhy,“ dodává. Jsou to neuvěřitelně evolučně zajímaví a úspěšní živočichové. „Dnes známe asi 47 tisíc druhů pavouků, ale odhaduje se, že by jich na světě (kromě Antarktidy) mohlo být až 90 tisíc druhů.“ Proč se jim ale tak daří?

Přežili i dinosaury

Vědci prý sázejí právě na jejich důmyslné pavučiny nebo na kanibalismus. „Pavouci jsou v tom skuteční mistři,“ tvrdí Petr. Dokonce se i vědecká skupina pustila do zkoumání genů, které určují, že umí dělat pavučiny. Vypadalo to prý velmi jednoduše, ale dnes jsou z toho nešťastní. „Mají snovací žlázky, kde se vytvářejí bílkoviny. Ono vlastně samotná pavučina je zvláštní druh bílkoviny, která opakuje krátké úseky. Některé jsou přímé, jiné pružinové a další. To všechno dohromady pak dává vláknům jejich úžasné vlastnosti.“

Dohromady mají devět typů vláken, které jsou schopny vytvořit sedmi druhy žlázek. „Předpokládalo se, že co vlákno, to gen. Ale dnes známe stovky genů důležitých pro tvorbu pavučin a nedá se říct, že ten který je odpovědný pouze za tvorbu konkrétního vlákna pavučiny.“ Dalším zajímavým jevem je pak jejich kanibalismus.   

Jediná životní role – oplodnit samičku

„Pavouci snovají kokony, do kterých pak samička ukládá vajíčka. Některé druhy kladou tisíce vajíček, některé jedno nebo dvě. Samečci mají pak často jedinou životní roli – oplodnit samičku. U takových křižáků je samec až 120× menší než samička… Takového chcípáčka pak samice při páření zblafne. Ale evoluce i tady sehrává zajímavou roli, protože jsou u některých druhů samci tak malí, že samici nestojí ani za sežrání.“

Řada samců se navíc jen vylíhne a rychle dospěje. Často ani nemá ústrojí, kterým by přijímali potravu, takže jen splní svůj úkol a jsou sežráni. „U pavouků jednoznačně platí: pokud jedinec zplodí potomka a předá jim svou dědičnou informaci, má vyhráno. A to, i když on sám na tom ztratí život. Třeba samec australské snovačky, což je příbuzný amerických černých vdov, když se dopáří, provede salto mortale a samici se k sežrání sám nabídne. A vlastně mu to ani moc nevadí, protože většinu nervové tkáně má v hlavohrudi. Ona ho ale požírá zezadu.“

Samičku uplácí dárečky

Jeden z pavouků, lovčík hajný, šel ještě dál. Aby námluvy přežil, tak samici nabídne něco jiného. Někteří něco uloví, ale jiní to klidně ukradnou z jiné pavučiny. „Dárek pak zabalí do pavučiny a ona nemá čas na něj a rozbaluje, protože pavučinu nesní. Samci tam občas cpou i nestravitelné věci nebo balíček vycpávají jinými věcmi, aby vypadal větší a měl tak i víc času.“

O jejich potomstvo se pak obvykle stará samička. „Tátu nepotřebuje a je taková samoživitelka. Dokonce jim může klást i další vajíčka jako potravu, takže kanibalismus zažívají mláďata už od doby svého vývinu. Když jsou dostatečně velcí, tak se jim matka vnutí a děti ji sežerou. Mateřská láska tady jde doslova až za hrob,“ dodává Jaroslav Petr.