Procesy proti undergroundu se netýkaly jen „Plastiků“. Režim si vytvořil nepřítele, konstatuje historik

9. duben 2018
02519185.jpeg

Jedním z přelomových roků normalizace byl rok 1976. Právě tehdy proběhly politické procesy, které odstartovaly postupné sjednocování představitelů tehdejší opozice. Jedním z důsledků byl i vznik Charty 77. Před soudem stáli mladí lidé, kteří nepatřili k žádným typickým odpůrcům komunistického státu. Pouze si chtěli žít tak nějak po svém…

Po naději spjaté s pražským jarem přišla těžká rána pro celou společnost, kterou byla okupace vojsky států Varšavské smlouvy. Následuje normalizace, ve které docházelo postupně k utahování všeho, co by jen mohlo připomínat elementární prvky svobody. A dorůstá generace těch, kteří se narodili v 50. letech a nehodlali se smířit s děním, které bylo okolo nich.

Třeba i s tím, jak se ještě v lednu roku 1969 vzepjalo celospolečenské cítění v souvislosti s tragickým činem Jana Palacha. Za pár měsíců jako by si už většina lidí ani na nic nevzpomněla… Únikovou cestou bylo žít si „po svém“. To souviselo především s hudbou, setkáváním a postupným vznikem společenství, které nazýváme undergroundem. To bylo zcela nepolitické, bez společenských ambicí, ale zároveň přitažlivé pro některé mladé lidi.


Pořad připravila a moderuje Ivana Chmel Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek, režii měl Michal Bureš. Hostem pořadu je historik Michal Stehlík.

Buď – anebo

„A najednou tady byla polovina 70. let a bylo zřejmé, že žádné vyjednávání nebo hledání nějakých malých ústupků už není možné. A že před mladou generaci a ty další je kladeno „buď – anebo“ i v každodenním rozhodování,“ konstatuje host pořadu, historik Michal Stehlík.

A dodává: „Snaha režimu zasáhnout, sledovat a podstatně omezit tyto aktivity je tady delší dobu. V roce 1974 byl v Českém Rudolfově velký zásah proti návštěvníkům koncertu a bylo zřejmé, že Státní bezpečnost velmi tvrdě půjde po představitelích undergroundu.“ Vznikají svazky Státní bezpečnosti jako Kapela nebo Štáb.

V něm se uvádí: „Nejzávažnější protispolečenskou činnost vyvíjela poměrně početná skupina mladých lidí, inklinujících k hnutí hippie, jejímž ideovým vůdcem je nedostudovaný historik FF UK Ivan Jirous. Postupné formování této party se datuje od r. 1967, kdy vznikla beatová skupina Plastic People a později skupina DG 307. Obě tyto beatové skupiny se svým repertoárem a provozováním tzv. underground music staly velmi populární zejména mezi mládeží, která se v krizových letech a i později hlásila k hnutí hippies. (…) Dosavadní poznatky ukazují na vážnou společenskou nebezpečnost této skupiny.“

03215216.jpeg

Rozvraceči pořádku

A tak bylo třeba konat. Záminky byly z dnešního pohledu naprosto banální a pro mladší generaci i nepochopitelné. Stačilo uspořádat přednášku s koncertem v Přešticích u Plzně, nebo uspořádat soukromý koncert v rámci svatby. Jaro roku 1976 přineslo zatýkání, které se týkalo zhruba dvacítky lidí z prostředí undergroundu.

Následovaly dva procesy: v Plzni byli odsouzeni Miroslav Skalický, Karel Havelka a František Stárek. V Praze pak Vratislav Brabenec, Ivan Jirous, Svatopluk Karásek a Pavel Zajíček. Procesy byly vykonstruované způsobem typickým pro komunistický stát. Tehdejší ministr vnitra Jaromír Obzina určil, kolik, kdy a jakých lidí má být odsouzeno…

Komunistická propaganda pracovala na plné obrátky, takže dotyční byli představováni jako výtržníci, kteří „rozvracejí pořádek v zemi a jsou to narušené osoby“. Ale následovalo něco, co si zřejmě dotyční, kteří dávali rozkazy a pokyny k perzekuci, šikaně a věznění, vůbec nedovedli představit. Vznikla široká podpora ve prospěch souzených a pronásledovaných, kterou reprezentovali lidé z různých společenství, od katolíků přes reformní komunisty až k intelektuálům.

Michal Stehlík, kandidát do Senátu v obvodu 52 Jihlava

Režim si vytvořil opozici

A to už byl pouhý krok ke vzniku Charty 77. Je to paradox, jak vysvětluje Michal Stehlík: „Tehdy tady neexistovala žádná politická opozice, neexistovaly skupiny, kterých by se režim bál. A najednou se začal bát své mladší mládeže, která žila mimo struktury, takže dle mého názoru udělal obrovskou chybu, že si sám vytvořil si svého vlastního nepřítele, kterého vůbec nemusel mít. Ti lidé si mohli žít svůj vlastní kulturní život mimo schéma znormalizovaného Československa.“

Byly tedy v roce 1976 procesy pouze proti Plastic People? Mezi odsouzenými byli z okruhu dané skupiny pouze hudebník Vratislav Brabenec a manažer a ideový vůdce undergroundu Ivan Jirous. „Tzv. procesy proti Plastic People jsou jenom značka. Pod tím vším se skrývá postup a represe vůči mladé generaci, která chtěla žít alternativní kulturu. Takže nebyly to procesy proti Plastic People, ale byly to procesy s mladými lidmi,“ odpovídá Michal Stehlík.