Procesy proti undergroundu se netýkaly jen „Plastiků“. Režim potřeboval nepřítele, tvrdí historik

Po naději spjaté s pražským jarem přišla těžká rána pro celou společnost, kterou byla okupace vojsky států nejen Varšavské smlouvy. Následovala normalizace, ve které docházelo postupně k utahování všeho, co by jen mohlo připomínat elementární prvky svobody. Taky ale dorůstala generace těch, kteří se narodili v 50. letech, a nehodlali se smířit s děním, které bylo okolo nich.

Třeba i s tím, jak se ještě v lednu roku 1969 vzepjalo celospolečenské cítění v souvislosti s tragickým činem Jana Palacha.

The Plastic People of the Universe ve zkušebně v Holešovicích (rok 1972) |foto:Oficiální stránky The Plastic People of the Universe

Za pár měsíců jako by si už ale většina lidí ani na nic nevzpomněla. Únikovou cestou bylo žít si „po svém“. To souviselo především s hudbou, setkáváním a postupným vznikem společenství, které nazýváme undergroundem. Bylo to zcela nepolitické, bez společenských ambicí, ale zároveň přitažlivé pro některé mladé lidi.

Buď, anebo

„A najednou tady byla polovina 70. let. kdy už bylo zřejmé, že žádné vyjednávání nebo hledání nějakých malých ústupků už není možné. A že před mladou generaci a ty další je kladeno „buď – anebo“ i v každodenním rozhodování,“ konstatuje host pořadu, historik Michal Stehlík.

A dodává: „Snaha režimu zasáhnout, sledovat a podstatně omezit tyto aktivity je tady delší dobu. V roce 1974 byl v Českém Rudolfově velký zásah proti návštěvníkům koncertu. Bylo zřejmé, že státní bezpečnost půjde velmi tvrdě po představitelích undergroundu.“ Vznikaly svazky státní bezpečnosti, jako Kapela nebo Štáb.

Mezi odsouzenými byli z okruhu skupiny The Plastic People of the Universe pouze hudebník Vratislav Brabenec (na snímku) a manažer a ideový vůdce undergroundu Ivan Jirous|foto: Česká televize

V něm se uvádí: „Nejzávažnější protispolečenskou činnost vyvíjela poměrně početná skupina mladých lidí, inklinujících k hnutí hippie, jejímž ideovým vůdcem je nedostudovaný historik FF UK Ivan Jirous. Postupné formování této party se datuje od r. 1967, kdy vznikla beatová skupina Plastic People a později skupina DG 307. Obě tyto beatové skupiny se svým repertoárem a provozováním tzv. underground music staly velmi populární zejména mezi mládeží, která se v krizových letech a i později hlásila k hnutí hippies. (…) Dosavadní poznatky ukazují na vážnou společenskou nebezpečnost této skupiny.“

Rozvraceči pořádku

A tak bylo třeba konat. Záminky byly z dnešního pohledu naprosto banální, a pro mladší generaci i nepochopitelné. Stačilo uspořádat přednášku s koncertem v Přešticích u Plzně, nebo soukromý koncert v rámci svatby. Jaro roku 1976 přineslo zatýkání, které se týkalo zhruba dvacítky lidí z prostředí undergroundu.

Následovaly dva procesy: v Plzni byli odsouzeni Miroslav Skalický, Karel Havelka a František Stárek. V Praze pak Vratislav Brabenec, Ivan Jirous, Svatopluk Karásek a Pavel Zajíček.

Procesy byly vykonstruované způsobem typickým pro komunistický stát. Tehdejší ministr vnitra Jaromír Obzina určil, kolik, kdy a jakých lidí má být odsouzeno.

Host pořadu, historik Michale Stehlík|foto:Milan Kopecký,Český rozhlas

Komunistická propaganda pracovala na plné obrátky, takže dotyční byli představováni jako výtržníci, kteří „rozvracejí pořádek v zemi a jsou to narušené osoby“.

Pak následovalo něco, co si zřejmě ti, kteří dávali rozkazy a pokyny k perzekuci, šikaně a věznění, vůbec nedovedli představit. Vznikla široká podpora ve prospěch souzených a pronásledovaných, kterou reprezentovali lidé z různých společenství, od katolíků přes reformní komunisty až k intelektuálům.

Režim si vytvořil opozici

To vše znamenalo pouhý krok ke vzniku Charty 77. Je to paradox, jak vysvětluje Michal Stehlík: „Tehdy tady neexistovala žádná politická opozice, neexistovaly skupiny, kterých by se režim bál. A najednou se začal bát své mladší mládeže, která žila mimo struktury. Takže dle mého názoru udělal obrovskou chybu, že si sám vytvořil svého vlastního nepřítele, kterého vůbec nemusel mít. Ti lidé si mohli žít svůj vlastní kulturní život mimo schéma znormalizovaného Československa.“

Probíhaly v roce 1976 pouze procesy proti Plastic People? Mezi odsouzenými byli z okruhu dané skupiny pouze hudebník Vratislav Brabenec a manažer a ideový vůdce undergroundu Ivan Jirous.

„Takzvané procesy proti Plastic People jsou jenom značka. Pod tím vším se skrývá postup a represe vůči mladé generaci, která chtěla zažít alternativní kulturu. Takže nebyly to procesy proti Plastic People, ale s mladými lidmi,“ odpovídá Michal Stehlík.

Celý pořad Ivany Chmel Denčevové najdete v audiu.