Přehlcení informacemi posílilo nerealistické představy o možnostech poznání

29. září 2019

Sociolog William Davies se zamýšlí nad otázkou pravdy. Přímá cesta k ní prý neexistuje a bez profesionálních referentů se ještě dlouho neobejdeme.

Britský deník Guardian přináší esej sociologa Williama Daviese o tom, proč ve společnosti rapidně klesá schopnost domluvit se na tom, co je pravda. Příčinou podle něj nejsou ani tak internetoví trollové či dezinformace takzvaných fake news.

Čtěte také

Daleko spíše jde o to, že technologický pokrok vytvořil nerealistickou představu o možnosti poznat pravdu, míní autor. V dnešním rozhádaném světě se podle něj všichni shodnou, že zprávy a informace předávané médii jsou podjaté. Debatu o obsahu samotných zpráv nahradily spory o to, jak jsou tyto zpráva předávány.

Zlobí se levice i pravice

Hlavním terčem hněvu jsou takzvaná mainstreamová média. Žurnalisté, kteří by měli být nestranní, jsou tepáni za to, že informace záměrně zkreslují podle svého osobního vkusu a zaujetí.

Celou veřejnou debatou v Daviesově pohledu proniká pocit, že to, co se předkládá k věření, je nějakým způsobem „cinknuté“. Tento názor sdílí voliči levice i pravice a zasahuje společnosti na celém světě.

Protestní hněv a étos přitom býval výsadou levicových voličů. Dnes se stejně zlobí pravá část spektra. Té totiž zase vadí liberální univerzity, kavárenští intelektuálové či státní instituce.

Takový zápas nemůže mít vítěze. Odkud se ale vzal? Autor eseje je přesvědčen, že s příchodem digitálních platforem, chytrých mobilů a všudypřítomných kamerových systémů vznikly nové nároky na informovanost. Zesílilo podezření mas vůči každému pokusu popsat realitu objektivně a závazně.

Aréna nedůvěry

Veřejný život se změnil v arénu nedůvěry. Za každým výrokem veřejného činitele ihned hledáme zakrývaný podvod. Cynismu přibývá – dnes už je normální tvrdit, že jsou podjaté soudy, státní instituce, prostě všichni.

Lidé jsou tudíž stále více závislí na svém individuálním vyhodnocení skutečnosti. Žádná fakta ani autority nemohou tento spor rozhodnout. Oficiálním verzím se přestalo věřit.

Čtěte také

To vše nemusí být bezezbytku špatné. Zvýšená míra skepse vůči establishmentu není na škodu. Naší době ale hrozí přemíra skepse. Možná už ani nejsme schopni odlišit kritické uvažování od konspirační mentality.

Dnes je módou vše svádět na zahraniční trolly, populisty a hlavně internet, zaplavující společnost dezinformacemi. Tento postoj ale přehlíží, jak výrazně proměnila naše chápání skutečnosti a pravdy technologická transformace. Skutečnou revolucí ve veřejném prostoru je totiž to, jak neomezený přístup ke zprávám a informacím dnes máme.

Zahlcení informacemi

Dříve bývaly informace nedostatkovým zbožím, dnes jich je tolik, že se novináři zdají být při jejich distribuci pomalí, zaujatí a vlastně přebyteční. Obrovský příliv dat ovšem orientaci ve světě neusnadňuje, nýbrž naopak komplikuje, zdůrazňuje William Davies.

Náš vztah k informacím a zprávám se každopádně zásadně proměnil. Jsme aktivnější, kritičtější, nedůvěřivější. I když si libujeme v analogiích s 20. stoletím a máme strach z nemyslících mas pasivně konzumujících propagandu, ve skutečnosti z našeho světa téměř zmizeli lidé, kteří by naslouchali médiím důvěřivě a naivně.

Což neznamená, že by propaganda nebyla nebezpečná nebo neexistovala. Badatelé Yochai Benkler, Robert Faris a Hal Roberts v nejnovější knize ukázali, jak se informační toky americké pravice živí recyklovanými nepravdami a konspiračními nesmysly. A lékaře obdobně znepokojuje globálně šířená konspirace ohledně očkování, která začíná mít reálné a nebezpečné důsledky.

Když ale odhlédneme od zjevně škodlivých dezinformací, věci nevypadají tak jednoznačně. V západní Evropě nadále většina lidí sleduje veřejnoprávní média. Například v Británii je kritizovaná BBC hlavním zdrojem informací pro většinu obyvatel a sleduje ji i 42 % voličů Strany pro Brexit.

Nedůvěra ke sdělovacím prostředkům je přirozeně staršího data. Dnešní zásadní změna je ale v tom, že vlády a média na jedné straně přišly o monopol na informace, na druhé si však podržely status prominentů. Z politiků se staly spíše celebrity, antihrdinové politických reality-show.

A pak jsou zde digitální platformy, které umožňují ventilovat hněv a trefovat se do slabin státníků i institucí. Výsledkem je podstatně nedůvěřivější občanská společnost než kdy v minulosti.

Přímá cesta k pravdě neexistuje

Souběžně s odvratem od oficiálních verzí a mainstreamových médií se šíří mezi lidmi víra, že lze mít jakýsi čistší přístup k úplné pravdě. Je to svůdný, nicméně chybný a zavádějící ideál, upozorňuje sociolog Davies.

Dříve se zaznamenávalo jen to, o čem dopředu panovala shoda, že je to důležité. Tyto události pak zprostředkovávali novináři. Zbytek populace si ponechal fotoaparáty na dovolené a rodinné oslavy. To ale měnila všudypřítomnost mobilů a digitálních technologií. Dnes se zaznamenává úplně všechno, automaticky, bez rozlišení či vědomí, zda je to důležité.

Čtěte také

A tento obrat posílil nerealistické představy o možnostech poznání. Australský expert na kamerové systémy Mark Andrejevic tomu říká „snění o pravdě, nezatížené lidskými zásahy“. Jako by už nebylo potřeba těch, kteří příval faktů uspořádají do smysluplného rámce.

Když se pak „objektivní“ poznání nedostavuje, zlobíme se. To vede ke zhroucení schopnosti shodnout se na povaze samotné skutečnosti. Vše je otevřeno dezinterpretacím. I když se některé sporné události podaří nafotit, lidé se pořád ještě neshodnou na tom, co vlastně vidí.

Nejspíš by pomohlo připustit si, že jsou média nějakým způsobem zaujatá, a brát to jako určitý fakt, bez hněvu a pobouření. Na názor má každý právo. Důležitější je ošetřit, aby za novináři nestály problematické finanční a politické vlivy.

Přímá cesta k pravdě ale neexistuje a ještě dlouho se neobejdeme bez těch, kdo o ní budou více méně profesionálně referovat, dodává v deníku Guardian sociolog William Davies.

autor: Rostislav Matulík
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.