Co má člověk říci třídě egyptských studentů žurnalistky, kteří vědí, že cena za příliš svobodné mluvení, tedy říkání pravd, které se vládě nelíbí, může být vysoká?
V deníku Washington Post se nad tím zamýšlí komentátor a spisovatel David Ignatius.
Píše, že za odvahu a pravdomluvnost lidé v Egyptě riskují uvěznění nebo i osud ještě horší. Na Americké univerzitě v Káhiře proto dal ctižádostivým budoucím novinářům hned zpočátku jasnou radu: „Buďte opatrní“.
Ignatius ale přítomným také řekl, že i když čelí různým překážkám a omezením, zůstávají součástí globální sítě reportérů. Žurnalistů, kteří se snaží dělat svou práci, jak je to jen možné. A to i v místech, kde se vyjádření pravdy může rovnat trestu smrti.
Egyptský parlament schválil změnu ústavy, která má současnému prezidentovi umožnit zůstat v čele státu i po skončení jeho současného druhého mandátu. Abdal Fattáh Sísí se přitom dostal k moci po vojenském puči v roce 2013 a postupně vytvořil nejrepresivnější vládu v egyptské moderní historii, tvrdí deník Washington Post.
Americký sloupkař prý z mysli nedokáže vyhnat vzpomínku na vášeň, zápal a jas vyzařující z tváří mladých mužů a žen, které v Egyptě potkal. To vše kontrastovalo se smutným šestiměsíčním výročím smrti saúdského novináře Džamála Chášukdžího, zavražděného kvůli svému neohroženému komentování dění v Saúdské Arábii.
Žurnalistika ale nepotřebuje další mučedníky – ať už v Saúdské Arábii, Egyptě nebo ve Spojených státech. Nicméně když se Ignatius na egyptské studenty díval, uvědomil si, že cenzura se z dlouhodobého hlediska mocným tohoto světa nevyplácí.
Na celé planetě je totiž příliš mnoho odhodlaných a bystrých mladých lidí, kteří svou realitu vnímají prostřednictvím internetu. Rozhodují se, co pravda je, a co není. A hledají způsoby, jak žít poctivě a svobodně.
Lidé bohužel nemusí mít vždy možnost psát nebo mluvit pravdu na veřejnosti, ale vědí, co pravda je a co znamená, myslí si komentátor. Lidé mohou být svobodní ve svých myslích, a to dokonce i na velmi nesvobodných místech.
Publikování protivládních pozic může být příliš riskantní, ale neznamená to, že by lidé věřili v provládní lži. Udržují pravdu naživu na místě, kam cenzoři nemohou dosáhnout – uvnitř svých hlav.
David Ignatius píše, že do Káhiry odcestoval za slavnostním účelem připomínky deseti let fungování tamní Americké univerzity. Zároveň na letošek připadlo sté výročí fungování obdobných amerických univerzit v zahraničí obecně.
Před sedmi lety smetly spontánní protesty na Blízkém východě režimy v Tunisku a Egyptě, otřásly konzervativními režimy v Perském zálivu a zažehly občanské války v Libyi, Jemenu a Sýrii, připomíná zahraniční komentátor britského deníku The Times Michael Binyon.
To vše sloupkaři washingtonských novin připomnělo, jaké skutečné a trvalé dary Spojené státy světu daly. I přes všechny jejich chyby prý zůstal kladný odkaz úsilí šířit myšlenku svobody myšlení. A skoro každá země na Blízkém východě má dnes svou americkou univerzitu.
Jedná se o instituce, které často založili protestantští misionáři. Chtěli sdílet nástroje osvícení, v očekávání, že lidé najdou cestu k prosperitě, svobodě a možná i křesťanské víře.
Sám Ignatius americké univerzity a školy v zahraničí navštěvuje po čtyřicet let. Částečně ho prý motivoval rodinný odkaz, na který teď navazuje. Jeho děd a praděd totiž získali vzdělání v protestantské misionářské škole v tehdejší Osmanské říši.
V komentátorově rodině se traduje, že jeho praděd přeložil Miltonův Ztracený ráj do arménštiny. Psal básně o svobodě a byl uvězněný. Následně se mu podařilo utéci do Velké Británie a nakonec se usadit ve Spojených státech.
Být svobodný v nesvobodných místech zahrnuje určité maličkosti, pokračuje Ignatius. Pro egyptské studenty žurnalistiky je například příliš nebezpečné zabývat se do detailu kontroverzemi spojenými s politikou.
Při zvažování, jestli vůči Saúdské Arábii uplatnit zbrojní embargo, je třeba mít na paměti několik úhlů pohledu. Morální, geopolitický, ekonomický.
Dokonce i slovo „vyšetřovat“ ve smyslu investigativní žurnalistiky je nebezpečné, pokud ho někteří vládní úředníci zaslechnou. Několik egyptských ministerstev ale na druhou stranu budoucí novináře podporuje. Vládní úřady je vyzývají, aby se přišli podívat, jak orgány pracují a případně doporučili, jak by se jejich činnost dala zlepšit.
Studentské noviny, které vycházejí na Americké univerzitě v Káhiře, se jmenují Karavana. Redakce, jež stojí za jejich obsahem, podle všeho zcela rozumí hranicím možného. Ostatně hlavní novinkou v jednom z nedávných čísel byla zpráva k činnosti studentských spolků s titulkem Kandidáti v debatě hrají na jistotu.
Americký komentátor to považuje za důkaz, že egyptští studenti žurnalistiky mluví o politice v kódech. Snaží se ale sdělení dostat k veřejnosti a na titulní stranu kdykoliv je to jen možné. Přitom dokonce i malá žurnalistická sonda týkající se třeba stravování ve studentské jídelně je nebezpečná. Hrozí, že se někteří lidé urazí. Reportéři se ale i tak naučí shromažďovat fakta, patřičně je třídit a volat lidi k odpovědnosti.
Egypt je země, kde novináři potřebují oficiální tiskovou kartu. Ve skutečnosti jde spíše o vládní licenci. Bez ní se žurnalisté nemohou věnovat většině veřejných událostí. Také syndikát oficiálních novinářů pomáhá udržovat uniformitu. A mladí lidé si rovněž dávají pozor na sociálních médiích, protože vědí, že je vláda sleduje.
„Chceme, aby naši žurnalisté byli svobodní, ale nechceme, aby šli do vězení. Vědí, že mají smyčku kolem krku,“ svěřil se jeden z učitelů Americké univerzity v Káhiře. Sám Ignatius na základě osobních rozhovorů vyvozuje, že škola chce, aby se její studenti naučili vykonávat dobrou žurnalistiku, ale po právu také chce, aby zůstali v bezpečí.
Návštěva v Káhiře Američanovi připomněla, že pokud jde o informace, jsou lidé všude stejní. Chtějí otevřenost a pravdu, ale vědí, že to může být nebezpečné. Stále dychtí po faktech, i když o nich někdy nemohou nahlas mluvit.
„Proto se vždy děsím, když slyším prezidenta Trumpa mluvit o novinářích jako o nepřátelích lidu. V nesvobodných společnostech drží moc vládci, kteří s Trumpem souhlasí a statečné novináře za jejich práci posílají do vězení,“ uzavírá Ignatius.
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
