Petr Vizina: Sám se sebou

Jenomže mluvím o klášteře. O té pevnosti tradičních křesťanských hodnot, nebo jak to teď opakují všichni, co dřív církvi nemohli přijít na jméno a lidi všelijak zbožné či pobožné měli za zpozdilé pitomce, přinejlepším. Ale o to teď nejde.

Jdu na snídani v klášteře a výdobytek civilizovaného života, tedy oční kontakt, lehký úsměv nebo alespoň pokývnutí, mi tady upírají. Žádný small talk, jak říkají Angličané, žádné registruji vás, pokládám za bližního, žádná snaha být vnímavý a pozorný.

Se sklopenýma očima nasypu vločky do misky, zaliji mlékem a nikomu nepopřeji dobrou chuť. Údajně je to pro naše dobro, vyhýbat se druhým pohledem, jako pštros s hlavou v písku nebo vzpurný teenager ignorující svět s kapucí naraženou na hlavě. To jsem tedy zvědavý.

Co přiměje dospělého člověka snášet víceméně dobrovolně nařízení o nezírání a mlčení? Není to jen nějaká forma eskapismu, útěku ze života, byť v tomhle případě trvá krátkých pět dní? Proč se rovnou nezavřít do temné odhlučněné komory, kde je tak dokonalé ticho, že člověk slyší i bušení krve do vlastní spánkové kosti?

Vysvětluji, že mě nepřitahuje smyslová deprivace. Že kláštery pěstují staré umění, které by se dnes mohlo hodit - totiž umění vydržet sám se sebou.

Teď mi to zrovna moc dobře nejde. Nejraději bych spiklenecky zamrkal na ty, kdo s pohledem zabořeným do talíře sedí u stolu vedle mě: Jak se chcete nořit do svého nitra, když si nemůžeme popřát dobré ráno?

Ticho mě ale překvapí; nejprve zjištěním, jak maže rozdíly. Pěkně jsem si pomlčel s ambiciozní jogínkou i psychiatrem na penzi. Objev však teprve přijde. Třetí den při ignorování bližního svého mi došlo, jak moc toho za nás vyjednají mimické svaly v obličeji. Jak nelidskou dřinu náš obličej podstupuje při permanentním vyjednávání lepších podmínek uprostřed lidu věčně nakvašeného a podrážděného.

V knihách či filmech se ten výjev opakuje často: Kdosi se po ránu podívá do zrcadla. Říkám si, že vidí dříče, jemuž může být vděčný. Snad.

Učilo mě ticho na tomhle místě, kde zrcadla nejsou, starému umění - totiž vydržet sám se sebou.