Petr Vizina: Sám se sebou
Existují místa, kde se lidi ráno potkají, jeden na druhého ani nepohlédne, natož aby si popřáli dobrý den. Patrně to nezní jako velký objev. Zvlášť pokud člověk cestuje do práce městskou hromadnou dopravou.
Jenomže mluvím o klášteře. O té pevnosti tradičních křesťanských hodnot, nebo jak to teď opakují všichni, co dřív církvi nemohli přijít na jméno a lidi všelijak zbožné či pobožné měli za zpozdilé pitomce, přinejlepším. Ale o to teď nejde.
Jdu na snídani v klášteře a výdobytek civilizovaného života, tedy oční kontakt, lehký úsměv nebo alespoň pokývnutí, mi tady upírají. Žádný small talk, jak říkají Angličané, žádné registruji vás, pokládám za bližního, žádná snaha být vnímavý a pozorný.
Se sklopenýma očima nasypu vločky do misky, zaliji mlékem a nikomu nepopřeji dobrou chuť. Údajně je to pro naše dobro, vyhýbat se druhým pohledem, jako pštros s hlavou v písku nebo vzpurný teenager ignorující svět s kapucí naraženou na hlavě. To jsem tedy zvědavý.
Co přiměje dospělého člověka snášet víceméně dobrovolně nařízení o nezírání a mlčení? Není to jen nějaká forma eskapismu, útěku ze života, byť v tomhle případě trvá krátkých pět dní? Proč se rovnou nezavřít do temné odhlučněné komory, kde je tak dokonalé ticho, že člověk slyší i bušení krve do vlastní spánkové kosti?
Vysvětluji, že mě nepřitahuje smyslová deprivace. Že kláštery pěstují staré umění, které by se dnes mohlo hodit - totiž umění vydržet sám se sebou.
Teď mi to zrovna moc dobře nejde. Nejraději bych spiklenecky zamrkal na ty, kdo s pohledem zabořeným do talíře sedí u stolu vedle mě: Jak se chcete nořit do svého nitra, když si nemůžeme popřát dobré ráno?
Ticho mě ale překvapí; nejprve zjištěním, jak maže rozdíly. Pěkně jsem si pomlčel s ambiciozní jogínkou i psychiatrem na penzi. Objev však teprve přijde. Třetí den při ignorování bližního svého mi došlo, jak moc toho za nás vyjednají mimické svaly v obličeji. Jak nelidskou dřinu náš obličej podstupuje při permanentním vyjednávání lepších podmínek uprostřed lidu věčně nakvašeného a podrážděného.
V knihách či filmech se ten výjev opakuje často: Kdosi se po ránu podívá do zrcadla. Říkám si, že vidí dříče, jemuž může být vděčný. Snad.
Učilo mě ticho na tomhle místě, kde zrcadla nejsou, starému umění - totiž vydržet sám se sebou.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.