Petr Šabata: Proč by si občané měli přát silný stát
Kdyby bylo jedním z poučení po krizi způsobené koronavirem posílení státu, byla by to pro občany ne špatná, ale výborná zpráva.
Právě v uplynulých dvou měsících se ukázalo, že český stát je slabý do takové míry, že to ohrožuje lidské životy.
Čtěte také
Smutným příkladem byl moment, kdy soud usvědčil vládu, že část svých kroků proti nákaze podnikla nezákonně, a kdy kabinet chaoticky a bez srozumitelných důvodů, natož odborné analýzy, změnil vlastní plán rozvolňování restrikcí.
Byl to snad ještě více znepokojující pohled než na začátku března, kdy vláda nenašla ve strategických zásobách ochranné pomůcky, chaoticky je nakupovala a přela se o zavedení nouzového stavu.
Ale to byl začátek, nikdo nebyl připraven a výsledek improvizace i neuvěřitelného nasazení mnoha lidí ve službách státu byl výborný. Všechny ty krizové skupiny, bypassy pomalých postupů, řízení nejen firemní, ale dokonce až vojenské byly v těch minutách, hodinách a prvních dnech na místě.
Slabost a neschopnost českého státu
Čtěte také
Ale proč se po šesti týdnech chová stát jako pomatenec, nikoli jako soubor institucí schopných sloužit občanům v oblastech jako je bezpečnost a obrana, a to i před pandemiemi, mezinárodní vztahy, vymáhání spravedlnosti, ochrana základních svobod, abychom jmenovali aspoň ty hlavní?
Český stát není silný, ale nebezpečně neprofesionální, byrokratický, někde podfinancovaný a špatně řízený. Je slabý tam, kde by měl být silný, a rozlezlý i tam, kde nemá co dělat. Za jeho neuspokojivý stav mohou samozřejmě politici od roku 1989 – i v dnešní vládě sedí lidé svázaní se státem pět, sedm i více let.
Ale vinna je i druhá strana společenské smlouvy – občané, kteří mají ke státu rezervovaný vztah. Jistě, to má hluboké kořeny sahající přes komunistické období a protektorát až k Rakousku-Uhersku, ale 30 let od roku 1989 je dost dlouhá doba na to, aby politici vybudovali mnohem zdatnější stát a občané získali loajálnější vztah k němu.
Čtěte také
Nevíme, co se přesně dělo ve vládě a na dalších místech rozhodování o krocích proti nákaze, ale s odstupem času by se to mělo vyšetřit – kvůli ponaučení pro příště.
Na Slovensku, kde se právě střídaly vlády, nemá nová garnitura problém pojmenovat, v jakém stavu našla stát po Robertu Ficovi. Slovy jednoho z členů krizového štábu, vědce Roberta Mistríka: „Když jsme přišli do krizového štábu, nenašli jsme žádné plány, strategie, mechanismy nebo logistiku na masivní testování či nákup ochranných prostředků. Od prvního dne jsme museli hasit požár, nastavovat procesy, vše sehnat, dát dohromady instituce a začít řešit logistické problémy.“ Bylo to v Praze lepší?
Způsob komunikace vládních kroků proti nákaze, chaos v uvolňování ekonomického a společenského života v posledních dnech, klopotná příprava a pomalý start chytré karantény, to vše jsou důkazy o slabosti a neschopnosti českého státu.
I bez hluboké analýzy – která by ale měla vzniknout – by si z této krize měli politici i občané odnést odhodlání přebudovat stát na efektivní soubor institucí, který je ve vymezených oblastech schopný, výkonný a inteligentní.
Který budí autoritu, a přitom se mu dá na sto procent důvěřovat.
Autor je šéfredaktor Českého rozhlasu Plus
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka